Šímek

Exkurze do Zoo

11. února 2008 v 20:37 | Dandelka
V naší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla na škole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lechnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, že profesor Lechnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickém kabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňkát, který byl znám jako milovník přírody a choval na školní zahradě králíky v kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřel přípravy a četl:"Téma hodiny: Králíky. Cíl: Nakrmit je." Pak přípravy zavřel, seřadil nás a dodal: "To byste kluci nevěřili, co ty potvory sežerou." Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosil domů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyřlístků a ještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.
Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl: "Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte po mně." Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: "Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!" aj. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, ža mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: "Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře. Jsem chytřejší než si myslíš." Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky: "Pardon, doktore, nevěděl jsem, že přednášíte. Zdálo se mi, jako by se tu válcoval plech." Tehdy poprvé se Zelí rozzuřil: "Vy nehodní chlapci," zašeptal, "za trest vám dnes neprozradím nic nového o ježkovi."
Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady. Již týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou. "To uvidíte, co je na světě zvířat, holedbal se," a každé jiné! Jen o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře!" Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem: "Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej!" "O tebe strach nemám, Pelnáři," zasmál se Zelí, "ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí." Pelnář si sedl a huhňal výhružku: "Uvidíme, hlávko!"
V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda velký tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí:"Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží," omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: "Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!" Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: "V 9.48 jede další vlak." A skutečně. Přesně 9.48 stál vlak před námi. Sice nákladní, ale stál. Cesta na uhlí ubíhala klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou. "Prosím o slevu," žádal profesor. "Nedělejte nám ze ZOO holubník, pane mistr," obořil se vrátný, "horničtí učni jsou hlášení až na čtvrtek!" Učitel zrudl: "Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!" "Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř," trval na svém vrátný, "proto zaplatíte plnou cenu." Profesor odvedl vrátného stranou. "Nechci slevu zadarmo," pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu. Vtrhli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: "Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl!" V tu ránu byl Zelí na stromě. "Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končím exkurzi!" Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilónu opic. Chlotečka Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že otec nebožtíkův znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty. " Pane profesore," volal, "to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!" "Nadechni se, Milovský volal Zelí zoufale, "to je krajta!" Pak zavřel oči a šeptal: "Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule..."
Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal: "V 17.05 je tu hroch!" "Až v 05?" divil se Zelí," to mohu ještě seskočit a rozplést Milovského." Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O pár vteřin později už pedagoga vozil po zahradě. "To byl špatný vtip, Pelnáři," volal doktor Zelí, "připrav si žákovskou knížku." Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a již dávno neřídil směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.
Pelnář dostal od vedení ZOO za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a reperent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou: "K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu."

Jak jsme vítali Australana

11. února 2008 v 20:36 | Dandelka
Zvýšení turistického ruchu je věc chvályhodná a prospěšná. My poznáváme cizí kraj, cizi mrav, zahraniční turista pak pokochá se krásou naší domoviny. I památná místa budou zvelebena. Tak kupříkladu na zdi hradu Velhartice se vedle nápisu "Hosnedl, Klatovy 246" objeví "Uma řejk, Persie", vyryto malajskou dýkou. V brdských lesích vzpomene elegantně oděný indián válečné stezky dědů, na Císařské louce budou před koženým stanem Eskymáci porcovat slona.
Ačkoliv naše obec není právě význačným letoviskem či lázněmi chvalné pověsti, přece se nás celá akce dotkla netušenou měrou. Alois Sloup, řezbář, co bydlí za kostelem, má bratrance v Austrálii. Dřív jsme to přecházeli mlčením, ale poslední dobou, když je to dovoleno, se zajdem občas pozeptat, co nového v Melbourne, jaký je stav vody v australských tocích, i jinak lehce rozprávíme. Onehdy povídá Sloup jen tak mezi řečí, že Fred, jako bratranec, přijede koncem srpna na návštěvu. Srdce prý zavolalo - přes oceány a kontinenty do rodné vísky Australan přilétne. Tak to povídá a přitom klidně vyřezává Betlém.
Nás však tato zpráva vyburcovala k horečné činnosti. První začal předseda. Na schůzi výboru překvapil všechny přítomné návrhem , aby do znaku obce byl umístěn místo užovky divoký australský králík. Všechny to zarazilo, ale když jsme pochopili příležitost k proslavení vesnice, roztrhl se s návrhy pytel. "Obnovíme kanalizaci po předcích," zapřisáhl se okresní hygienik. "Vzpomeneme si, kde byl rybník," vřískl porybný. "Zeptáme se ve městě, kudy vedla silnice," prohlašoval cestář. "Zavedeme petrolejky, louče čadí!" volal rovášněný elektrikář Krupka. A když se i soused Linka zavázal, že bude pást kozu jinde, aby mohly zase jezdit vlaky, přišel se svou troškou do mlýna i předseda JZD. "Já, soudruzi," řekl a praštil čepicí do stolu, "štěstí, že máme srpen, mu ukážu žně v plném proudu!" Tichý a ušlápnutý agronom Pešek se odvážil namítnout, že ještě není zaseto. "A hele," řekl předseda, "aspoň nebudou práce s výmlatem. Ale čtrnáctýho piju, pánové, jako by byly obžínky. Termíny v kalendáři jsou mi svatý." "Ale co ukážeme Australanovi?" šeptl ušlápnutý agronom. "Kohoutí zápasy," zareagoval veterinář, ty jsou za mořem oblíbený. A dva kohouty snad v družstvu seženeme. Přinejhoším nám vypomůže školník Vodička. Ten jejich má nejmíň osm." "Co vypomůže - odevzdá je." řekl předseda a napsal výnos. "Jak tady ten chlap bude vlastně dlouho?" napadlo ušlápnutého agronoma. "Asi deset dní," prohlásil Tětiva, který bydlel hned vedle Sloupa a měl všechno z první ruky. "Hergot, tak dlouho kohouti zápasit nevydrží, i když je budeme popichovat," zachmuřil se tajemník, "musíme vymyslet ještě něco." Ponocného návrh, aby Australan skákal ve stodole s trámu do slámy a tak si užil, neprošel. Také návštěva koupaliště byla zamítnuta, protože Australan, šťoural, by v něm jistě hledal vodu. Plavčík Masák přišel sice v očekávání spropitného s konstruktivním návrhem, aby se dno nádrže natřelo na modro a on že by s kabiny dělal "šplouch, šplouch" a občas zakřičel "topím se!", čímž by iluze byla dokonalá - ale co dělat v případě, že by Australan iluzi podlehl a chtěl by si zaskákat s pětimetrového prkna? To nevěděl nikdo. K večeru jsme však přesto sestavili program rodákova pobytu u nás.
Vypadal takto:
1. den: Uvítání před kašírovanou školou, poté slavnostní zahájení kohoutích zápasů.
2. den: Kohoutí zápasy.
3. den: Kohoutí zápasy.
4. den: Kohoutí zápasy.
5. den: Slavnostní zakončení kohoutích zápasů a hostina z poražených.
6. den: Beseda o kohoutích zápasech.
7. den: Beseda s Pavlem Kohoutem.
8. den: Promítání filmu o kohoutích zápasech "S hřebínkem na život a na smrt".
9. den: Slavnostní zakončení Australanovy návštěvy a předání čelenky k kohoutího peří.
A tak nastal dlouho očekávaný den. Před ladovskou školou visel obrovský plakát s heslem "Vítej, milý Frede Sloupe, zas tě náruč rodná houpe". Ve výloze samoobsluhy se skvěly nápisy "Mluvíme finsky a nářečím Siuxů", neboť jsme předpokládali, že v těchto jazycích se s námi Australan chtít domluvit nebude. V hasičské zbrojnici byli od časného rána ukryti kohouti, které agronom pošťuchoval klacíkem, zatímco náves se pomalu plnila. Na žerdi měl původně vlát australský prapor, ale protože si nikdo nemohl vzpomenout, jak vypadá, vyvěsili jsme aspoň vlajku místního Slavoje, na kterou kovářka přišila pentličky "Nazdar!". V levé části náměstí byli podle velikosti seřazeni žáci devítiletky, kteří pod vedením harmonikáře Douši cvičili píseň "Touha po domově". Zvláště malebný obrázek skýtali žáci 6.B. Podle návrhu ředitele školy byli každý žák a každá žákyně opatřeni na bříšku mošničkou a poskakujíce představovali klokánky. Napětí vrcholilo. Byl přinesen chléb se solí, děti rozkošně hulákali píseň, kohouti zuřili, jeden dokonce agronoma klofnul, pentličky vlály a žáci 6.B poskakovali s mošničkami radost pohledět, když se doprostřed slávy přišoural Alois Sloup, v jedné ruce Betlém, ve druhé dopis. "Tak nic," řekl, "Fred nepřijede. Odložil návštěvu na neurčito." Předseda smutně rozpustil shromáždění. Ředitel školy ve snaze zachránit situaci navrhoval, abychom alespoň oslavili šestnácté výročí zrušení pastoušky, ale to už byl na náměstí sám.
Fred Sloup přijel nikým neočekáván asi za čtrnáct dní. Poznali ho pouze tři výminkáři a uličník Jarda Slabihoudek mu prakem srazil klobouk s hlavy. A dobře mu tak, cizákovi! Australan nebo Eskymák - ať vidí, že my Češi před nikým páteř neohnem!

Čistá láska vítězí

11. února 2008 v 20:36 | Dandelka
Je to zajímavé, jak v přírodě k sobě vždy tíhnou dvojice různého pohlaví. Šneci, ještěrky, blechy, koroptve, jezevci, sloni, hranostajové, polární lišky, sovy, tchoři, veverky, kapři a lidé. Všude je tatínek a maminka, všude jsou námluvy, ostych a dobývání. Ba věru krásně tento úhlavní pud všeho tvorstva popsal Alois Jirásek v básni Ze života hmyzu. I jiní spisovatelé neuzavírají se nutkání onomu a popisující jej tak dovedně, že mráz čtenáři po zádech divně přebíhá a luzné představy honí se maně hlavou. Kupříkladu rozněcují představy tito spisovatelé: Šrámek Fráňa - Léto (str. 24-25, 121-133), Zola Emil - Nana (str.1-330), ten sprosťák, co napsal Dekameron (celá kniha), Hrabal Bohumil (velmi nemravný, na každé stánce se to dělá dvakrát), Klička Benjamín - Divočka Jaja (kap. 7, str. 124-126).
V patnácti letech jsem měl tyto knihy přečteny až třikrát. Teoreticky jsem byl tedy vzdělán v oněch choulostivých věcech důkladně a zbývalo jen nabýt náležité praxe. Nechtěl jsem ji však získat za mrzký peníz v domech, které se nazývají veřejnými a jimž noha slušného jinocha zdaleka se vyhne. Včas mě varoval otec před těmito úkryty neřesti, které sídlo své mají převážně v suterenních prostorách na předměstí, v brlozích, kde čpí pivo a líčidla ohmataných krásek a šváb trvale usadil se, aby svou přítomností dokreslil ubohost předměstí. Také jsem nechtěl kouzlo poznání promrhat v rychlosti v chladných nocích na Petříně, kde, jak jsem slyšel, chlípní důchodci triedrem do křovíček nakukují a zneužívají tak citů nás mladých ke svému povyražení. Na taneční zábavě se mi také dívku shánět nechtělo. V potu rozdychtěných těl a hlučné tančírny nacházel jsem erotiku příliž hrubou. Toužil jsem neustále po lásce čisté jako horský potůček z jara, kdy jeden druhému se odevzdá bez postranních úmyslů a po poznání chlapec i dívka odejdou radostněji pracovat do továren a polí, aby se zítra navečer znovu sešli v seníku, o píd blíže společnému štěstí. Tak jsem si představoval svou lásku. Ne v mansardě bez příslušenství, kde děvčata, nepodchycená ve Svazu mládeže, povalují se chatrně oblečena rozkošnicky na polštářích a divanech a levným alkoholem lákají chlapce do svých náručí, aby pak k ránu hodila do prasátka další minci. Kde však najít ženu čistou, nezkaženou, vzdělanou, pracovitou a půvabnou jako květ blatouchu v ranní mlze? Mé spolužačky nepřicházejí v úvahu. Jsou již všechny zadány starším pánům, kteří jim dárky a voňavky po školníkovi posílají a večer pak za město v autech je vyvážejí do míst, kam matčino oko nedohlédne a cizí bankovka s diskrétním šelestem za punčošku se vsune. Ó, jak jsou vypočítavé ty naše žákyně! I při písemkách, když nepřipraveny po prohýřené noci loudí o radu, nechávají jakoby náhodou nahlédnout v místa, kde se jejich těla liší od našich chlapeckých, rovných.
U nás v tělovýchovné jednotě už je to lepší. Ženy dnes vůbec tělocvičení opomíjejí. Ve vzpěračském oddíle, kam jsem se při cestě za láskou přihlásil, věřte nebo nevěřte, nenašel jsem jedinou cvičenku a to nehovořím o rugbistech, boxu a zápase řeckořímském, kde člověk ženu také nenajde, protože jsou to sporty cudné, až puritánské, kde výstřihem omámit člověka nelze. Zato však v plavání, tam je ženami přecpáno, že mnohdy dna bazénu nevidíš. Tam nymfy rozprostřely své sítě a více než na precizní tempa crawlu dbají na to, aby voda byla vždy průzračná a mužských diváků dostatek. A atletika? Stejná neřest. Při skoku do výšky dívky všelicos ukazují a nazývají to horinem.
Jak jsem záviděl Romeovi Julii, Petrovi Lucii, Ruslanovi Ludmilu, Oldřichovi Boženu, jak jsem záviděl všem šťastným dvojicím! Ale čím více nad celým problémem přemýšlím, tím více seznávám, jak je u nás méně a méně Julií, Lucií, Ludmil, Božen a sousedek. Ondy jsem si myslel, že konečně tu pravou mám. Pilná byla, povoláním švadlena, s trochou fantazie i pohledná, čtení ani psaní jí nečinilo zvláštní obtíže, ale bohužel otec mi tuto známost rozmluvil. Rozdíl pěti generací se mu zdál trochu velký. Snažil jsem se otce přesvědčit, že večery s ní nebyly nikdy nudné, že leccos pamatuje. "A kdybys ji slyšel, otče," horlil jsem, "vyprávět, jak potkala řvéda na Karlově mostě za třicetileté války, sám bys ke krbu přisedl a otázky z historie položil!" Tvrdý otec však přesto sňatek nepovolil.
Dál tedy hledám svůj ideál. A nepospíchám. Věřím, že svou Julii najdu. Dobrý kamarád je prozatím lepší než žena. Vždyť nevyvztekali se dosyta Tři mušketýři, Vinetou s Old Shatterhandem, Kolben s Daňkem a Chruščov s Bulganinem? Tak vidíte.
Do té doby, než najdu žínku sobě rovnou, vystačím si s Karlem

Jak jsem rukoval

11. února 2008 v 20:29 | Dandelka
"Vojenská služba jest nejčestnější povinností každého občana našeho státu, co má mužské pohlaví a měří nejméně 150 cm." Tolik úřední spis. I mne povolali. Měřím 151 cm a jmenuji se Ivan. Mé názory na vojnu nebyly jednoznačné. Brožurky sice tvrdily, že vojna jest největší blaho pro mladého muže a svírat pušku - milenku dá organismu pocítit větší slasti než pochybné známosti za vraty činžovních domů. Ale na druhé straně nápisy vojáků na záchodcích předních pražských lokálů tvrdily pravý opak. Také kamarádi, kteří přišli za dva roky až tři roky z vojny, neplýtvali slovy chvály. Když jsem zelené sukno bránil slovy z příruček, bili mě a křičeli cosi maďarsky. Hezký obrázek, který jsem si o vojně vytvořil, pokazil i rotmistr Rudolf Nusle, náš soused. I když jsem se snažil mít ho rád, musím přiznat, že jej vojenská služba poznamenala. Výložky neodložil ani ve vaně a vyznamenání si přilepoval leukoplastí na nahou hruď. Ze zásady odmítal pít mléko, neboť se mu zdálo málo zelené. Rotmistr Nusle vůbec rozeznával kvalitu podle barev. Kdo byl zelený, byl dobrý. Kdo měl barvu jinou, byl lump. My jsme měli protekci, neboť se jmenujeme Zelenkovi, zato lékárník Černý z druhého patra nacházel často před svým prahem rozbušky, dvakráte pak pod rohožkou minu. I jinak si soudruh Nusle počínal jako správný voják. Na Štěpána rozehnal koledníky útokem na bodák, v pokoji měl zákop, kde přijímal hosty, a po uzavření domu si otevíral dveře granátem. Do schodů se pohyboval pouze přískoky. Ve volných chvílích shromáždil rodinu a promítal zpomalené válečné filmy, a vrhaje se co chvíli k plátnu ukazoval naběračkou chyby vojevůdců. Přes tuto úpornou snahu nebyl však již deset let povýšen, a proto zatrpkl a snažil se sestavit vlastní armádu.
Sledování všech těchto momentů a postřehů snad způsobilo, že jsem se na vojnu příliš netěšil. Kromě toho jsem byl ženat a musel se starat o početnou rodinu. Snažil jsem se spíše této čestné povinnosti uniknout, ale marně.
Jednoho 1. října, oblečen v tepláky, s malým balíčkem jídla pod paždí, doprovázen svojí družkou Annou, pěti nevlastními a třemi vlastními dětmi, jsem se vydal na nádraží. Anna brečela. Vlastní děti se rvaly s nevlastními. Byl jsem trochu nesvůj. Zejména mě rozčilovalo, že občané mě zřejmě považovali za kočovníka a dívali se na mne soucitným okem. Co chvíli někdo přistoupil a žádal, abych mu nabrousil nůžky. Nevlastní děti využívaly dobroty těchto soudruhů a začaly žebrat. Anna spínala ruce ke kolemjdoucím mužům a svěřovala se: "Jede na vojnu, běda, teď budu ve svém bytě ve Vladislavově ulici č. 2, IV. patro, telefon 224 628, úplně sama!" Někteří z pánů se zastavili, zapsali adresu a slíbili, že rádi vypomohou v udržování domácnosti. Jen se přimlouvali, aby Anna dala děti k babičce. Jeden pán dokonce slíbil pomoc hned ten den večer. Měl jsem v očích slzy štěstí. Ted už jsem z vojny strach neměl. Dva roky utečou, přijdu, bude mi jednadvacet a máme život před sebou. A skutečně. Vojenská služba nebyla tak zlá, i vyznamenání jsem získal. A nových věcí, co jsem poznal: mýdlo, příbor, ručník, denní styk s muži, rádio, televizi, pyžamo a vězení. Pravda, dostal jsem sice několik anonymních dopisů, že Annina láska ke mně není stálá, ale znám ty závistivce, co boří mladá manželství, a byl jsem klidný.
Vracel jsem se domů dokonce hrdě. "Neprohýřil jsi dva roky, Ivane. Jsi silnější, hrud ti zdobí FO a z nakradených dek ošatíš rodinu."
A pak přišla ta chvíle. Zazvonil jsem u dveří svého bytu. Dlouho mi nikdo neotvíral. Bušil jsem tedy a i kopance přidal. Jakýsi muž odkryl špehýrku a zvolal: "Zmiz, dnes pomáhám já." "Děkuji," řekl jsem, "ale už nepotřebuji. Vracím se z vojny." "to je jiná," pravil muž, "i když jdete poněkud nevhod. Račte si převzít inventář."
Shledání s Annou bylo radostné jako vždy a večer jsme si došli pro děti. Přepočetl jsem nevlastní. Bylo jich sedm. Ty mne ale tolik nezajímají. Mé vlastní byly pořád jen tři. A já jsem rád, že mi Anna byla po celou vojnu věrná.

Jak mě otec posílal stávkovat

11. února 2008 v 20:29 | Dandelka
Moje dětství bylo radostné jako snad dětství každého chlapce a děvčete v naší republice. Ovšem nebývalo tomu tak vždy, že děti na slunci bezstarostně mohly skotačit jako dnes a po hře k matce do kuchyně přiběhnout a do sytosti masnými výrobky se zaplnit a ještě podmáslím zapít a froté ručníkem otřít mastná ústa. Však mi otec často vyprávěl se slzou v oku, jak to bývalo dříve. Země byla vysávána cizáky a jejich domácími nohsledy, na zámcích bouchaly láhve šampaňského, paničky zkracovaly své sukně, po bulvárech se vlnily nevěstky a lahůdkářské obchody se vysmívaly do ulice svými cenami v přeplněných výkladech, Baťa zaplavil republiku nekvalitní obuví - nalákal zákazníka nízkou cenou a za šest let sis mohl jít pro nové.
Naše rodina na tom nebyla tak zle při vší nouzi. Bydleli jsme ve vyřazené tramvaji v Záběhlicích až do roku 1950, kdy vůz musel znovu na trať. Díky tomu jsme dostali nový byt, ve kterém jsem už vyrůstal já. Otec nenáviděl jedináčky, a tak jsem brzy měl 9 bratrů a 3 sestry. Pravda, dalo by se říci, že je to na dva pokoje trochu moc, ale vždy nás bylo nejméně polovina v polepšovně a ostatek v Pionýru, takže u nás klidně mohl žít dědeček s babičkou, teta Anna se svými dvěma muži a přátelé.
Zasedl-li u nás uliční výbor ke schůzi a my děti hlučeli, stával se otec nervózní a tvrdil, že děti si dneška neváží a že by na nás měl přijít soudruh Herodes. Přiznávám, otec měl se mnou starosti. Neměl jsem nic na práci, proháněl jsem jen děvčata a míč. Ale ve čtrnácti letech zahálka skončila a nastoupil jsem do učení v Tesle Karlín. Otec mne ráno probudil a zdál se být nějak naměkko. Omyl mě do půli těla, pak otevřel skříň, vyňal nové montérky, dal je do tašky, přidal bandasku s kávou, krajíc chleba a do kapsy mi složil ranní noviny. Pak mne vzal za ruku a vedl městem. Zpočátku jsem si poskakoval, ale čím blíže továrně, stával jsem se vážnější a začínal jsem rozumnět stisku otcovy paže. Před branou ukázal otec na píchačky, blyštící se u vchodu a pravil: "Přestáváš být dítětem, stáváš se soustružníkem. Kupředu, Václave!"
Mistr Podhola mě přivítal širokým úsměvem: "Tvého otce znám, chlapče, vedl u nás stávky. Ty však budeš muset pracovat!" Celkem nás učňů bylo v továrně 124. Učili jsme se, jak ovládat soustruh, kout železo, dokud je žhavé, naučili se zdravit členy závodní stráže a ukázali nám, kam odevzdávat příspěvky. S hlavou plnou dojmů jsem se vracel domů. Otec už stál ve dveřích a vida mě houkl do kuchyně: "Maminko, stav na stůl, vrací se nám Václav." Večeřeli jsme mlčky. Po polévce mě otec vybídl: "Nu, synu, pověz jak je mezi stroji!" Vyprávěl jsem, jak šel den, a otec byl stále zachmuřenější. Když jsem skončil, zeptal se výhružně: "A co stávka, nebyla?" "Nebyla," řekl jsem. "Tak cos tam dělal?" vstal otec a odepnul řemen. "Víš, kolik já vedl stávek? 316 do roka a ostatní dny byly svátky a dovolená." "Ale dnes je jiná doba," namítl jsem. "Továrny nám patří." "Neříkám, že ne, ale aspoň dopoledne se stávkovat musí, aby buržuj viděl, že jsme pořád připraveni, kdyby se vrátil. Zítra zorganizuješ stávku v Tesle Karlín."
Ještě týž večer mě vzal na půdu a pravil: "Vybereme správné transparenty, které dají vašemu boji punc." A skutečně, bylo z čeho vybírat. Půda byla plná až ke střeše roliček hesel pro každou příležitost. Otec vybral namátkou čtyři. "Tyto transparenty rozdáš a předložíte své požadavky vedení závodu."
Druhý den ráno jsem v šest hodin vstupoval do továrny s pobuřujíci písní na rtech. V sedm jsem se podle návodu vyhoupl na soustruh a vyzýval k zastavení práce. Bylo to celkem zbytečné, protože ještě nikdo nezačal dělat a někteří mě okřikli, neboť jsem je vzbudil. Zkusil jsem tedy rozvinout transparent "Zrušte robotu!" To už mě odváděli dva členové závodní stráže, a než jsem stačil vykřiknout otcovo oblíbené heslo "Pryč s protektorátní vládou", stál jsem před předsedou závodní rady. "Půjdeš před soud, chlapče," řekl mi, "vedeš divné řeči!" "Česká pole do českých rukou!" vykřikl jsem. Srazili mne sádrovým sousoším k zemi...
Dnes žiju v sanatoriu uprostřed lesů a stávkuji každý den. Všichni se mnou souhlasí, ba i lékaři se někdy řadí do průvodu a nesou mi transparenty. Každým rokem, brzy po nástupu učňů do Tesly Karlín, rozlétnou se dveře našeho sanatoria a vejde jeden z mých sourozenců s několika transparenty v podpaždí. Stávky v sanatoriu jsou pak mohutnější a mohutnější...

Mezinárodní soutěž jedlíků

11. února 2008 v 20:28 | Dandelka
K naší rodině nebyl osud příliš příznivý. Otec opovrhl prací řka, že není důstojná moderního člověka, a náhodnými výhrami chtěl dosáhnout úrovně, o které se píše v novinách. Sbíral kožky, sázel sportku a nutil sestru, aby za úplatky krátila cizincům dlouhou chvíli. Naše příjmy však stále nedosahovaly patřičné výše, přestože i já jsem přiložil ruku k dílu a prodával Večerní Prahu dlouho do noci. A že jsem si nevybral špatné místo. Opřen o smrk v Krčském lese jsem daleko široko neměl konkurenci. Nevěřili byste, jak málo lidí chodí večer na houby. Nebýt několika milenců, kterým jsem vnutil výtisk ve správné chvíli, těžko bych mohl jet domů tramvají jako pán.
Jednou, když jsme seděli doma u stolu nad nakreslenou večeří a otec pročítal mou Večerní Prahu, padl mi zrak náhle na titulek: "Pozor - soutěž! Karneval pražských jatek - Lucerna. Soutěž o nejvtipnější masku, Miss řunka 1967, mezinárodní soutěž o největšího jedlíka všech dob!" "To je příležitost pro naši rodinu," zvolal otec. "Obsadíme hlavní disciplínu, soutěž jedlíků. A hned začneme s tréninkem. Od této chvíle nikdo nepozře ani sousta," rozkázal, a aby zamezil pokušení, vygumoval večeři. Všichni souhlasili, že soutěž jedlíků je poslední příležitost, jak nabýt sil. Den před závodem nás otec vodil kolem řeznických krámků, abychom vyladili formu. Měl jsem formu tak vyladěnou, že jsem nemohl už déle bez jídla vydržet a v nestřežené chvíli jsem zhltl dešťovku, kterou vykrmujeme hlínou na vánoční hody.
Druhého dne jsme se zbytkem posledních sil doklopýtali na karneval. Uprostřed sálu už rozhodčí přijímal přihlášky k soutěži nenasytů. Vedle vypasených závodníků, většinou z jatek a z ciziny, jsme nevypadali jako favorité. Nedbali jsme však posměšků a zaujali místa u stolu. Na zádech jsme měli startovní čísla. Zazněl gong. Otec pohledem povzbudil rodinný tým, kterému šlo o všechno. Číšníci přinesli příbory. Děda nevydržel napětí chvíle a v rychlosti ho snědl. Otec se rozčílil a vyčinil mu, že se před závody zbytečně nacpává kovem. Začalo první kolo soutěže. Před závodníky se objevily mísy s padesáti švestkovými knedlíky. Polykali jsme je po čtyřech, děd jedl i nosem. Otec - trenér neustále udržoval přehled a volal: "Zachovávat rytmus, závod teprve začal, a hlavně pozor na žrouta s číslem 13, hází to do sebe jako lopatou!" Celá naše rodina prošla prvním kolem a bezpečně splnila časový limit tři minuty. Asi třetina našich a zahraničních závodníků odpadla a někteří nastoupili do druhého kola s funěním přejedených, zatímco my měli pořád neskonalý hlad. Druhé kolo bylo zcela naší záležitostí. Otec, vida kopec jídla, litoval, že u příležitosti soutěže nevystrojil sestře svatbu. Do třetího kola nás šlo sedm. Naše rodina, závodník s číslem 13 a jakýsi švýcarský břicháč, vytrénovaný eidamem, který každý knedlík zapíjel půllitrem piva. Před každého z nás postavili sto knedlíků. Děd snědl čtyřicet a zdál se být vyčerpán. Kov v žaludku přeci jenom tížil. Nerad se loučil s jídlem a bylo trapné, když zbylé knedlíky balil do papíru, mumlaje cosi o nevšední kvalitě těchto kuliček z těsta. Maminka vzdala při sedmdesátém a otec ji proklel. Ve čtvrtém kole zastupoval rodinu otec a já. Z konkurence zbyl nebezpečný žrout s číslem 13, zatímco břicháč při devadesátém knedlíku puknul. Otec nenávistně pozoroval žrouta, který se na nás usmíval a vypadal, že je ve formě. "Zabil bych ho," šeptal. "Abych se ti přiznal, jsem už skoro najeden a ani mi knedlíky tak nechutnají." Také já jsem nebyl při síle. "Musíš vydržet," poroučel tatík, "jsi naděje rodiny, od dvou let jsi hladověl." "Udělám, co mohu," slíbil jsem a sáhl po nové várce - dvoustovce. Otec snědl třicet a zdál se být vyřízen. Pomocí sugesce a hesla "Ukaž, že jsi jedlík, vsuň tam ještě knedlík" jich zdolal osm a omdléval. Z posledních sil se ještě doplazil ke žroutovi a chtěl ho rdousit. Pak ale definitivně klesl. Celá tíha finále ležela na mně. Při padesátém knedlíku jsem však cítil, že nemůžu dál. Soupeř měl náskok dobrých šedesáti a zdál se být teprve správně rozjeden. Obecenstvo se dostávalo do varu. Přesvědčoval jsem se, že mám hlad, předříkával si: "Jeden za maminku, jeden za tatínka," a pěchoval jsem do sebe ty nechutné mastné koule. Oči se mi podlévaly krví, dech se mi krátil. Bylo mi jasné, že tohoto soupeře nezdolám. Pokusil jsem se o trik. Vstal jsem, vsunul ledabyle knedlík pod tvář a zasupěl: "Nabízím remízu, Budulínku nechutný, nehazarduj se zdravím!" Žrout s číslem 13 se ke mně otočil, spolkl šest knedlíků, zajedl chlebem a pravil důstojně: "My ukrajinci remizy ně znajem." Poznal jsem, že je všechno ztraceno. Ten člověk má trénink, o jakém se mi ani nesnilo.
Otec nás seřadil. Čekali jsme výprask, ale tatík prohlásil: "Pojďme domů! Porážka od přítele není hanbou."

Cesta na sever

11. února 2008 v 20:28 | Dandelka
Říká se: "Všude dobře, doma nejlíp." Ale my Češi jsme už takové povahy, že toužíme občas vyjuknout za hranice. Podívat se, co soused dělá, zda nás nedohání v hospodářství, zda Turek nebrousí kinžál a Avar s Tatařínem ostruhy nezatíná. Leč doby neklidné jsou ty tam. Avar vymřel, Sasík usadil se, ba i Bosňákem jsme skoro jedna ruka. Ale touha poznání ta přetrvala. V hlavičce to vrtá: "Vyjeď si do ciziny, ať se můžeš pochlubit, že jsi Čech, omyj se v moři, ochutnej koštéře, švýcarského sýra, ať se dovíš, zda žaludek poškádlí jako Laktos, nahni se nad propastí v Alpách, ať si vážíš Polabí. Tvé kamarády ze Svazu dávno již cizina pohostila a ty, Honzo, stále za pecí, přestože známky platíš řádně a onehdy na schůzi i tajemník OV po tobě zálibně okem šlehl, když jsi ho v podnapilém stavu velebil...
A touha zvítězila. Vyjel jsem si na Balaton, podmanil si Jadran a zalenošil jsem na Krymu. S bratrem Polákem brýle jsem měnil a v Rakousích jsem se slušně oděl. Když jsem se dokonce pomiloval s Květem Kuby, začalo mne cestování nudit. Příliš snadno jsme cizinu dobyli, přátelé! Poezie se nám nějak vytrácí. Nebylo lepší sekerkou klestit si cestu ke hranici jako ondy a v hýždi cítit vlčákův chrup?
Zatoužil jsem opět po romantice. "Na severní pól se podívám letos o dovolené," řekl jsem si. "Mohl tam Amundsen, můžu tam taky." Opatřil jsem si u pohodného starší psí spřežení a po troškách shromáždil polární výstroj včetně vlajky odborů, kterou jsem hodlal vstyčit na pólu, abych imperialistu poškorpil a ukázal mu, komu patří sever. Koncem června, právě když mi začínala dovolená, jsem už byl dokonale uchystán na cestu. Přípravy mě sice stály mimo jiné levé ucho a dva prsty, ale psi mě poslouchají na slovo. Zbývalo jen čekat na sníh. Sledoval jsem napjatě předpovědi počasí, ale příznak zimy nepřicházel. Dokonce jsem se zkoušel rouhat Bohu, abych přivolal sněhovou kalamitu, ale Hospodin to nějak převrátil a přišla vedra, že mi dva polární psi pošli steskem. Ukradl jsem sice sousedům ratlíka, abych vyplnil mezeru ve smečce, ale byla to náhrada spíše symbolická. Koncem listopadu napadl konečně přes noc jemný poprašek kýžené běloby. Bál jsem se, aby neroztál, a vyrazil jsem proto časně z rána. Kolem jedenácté zazněl můj výkřik "Jupí!" a celé spřežení se dalo do pohybu. Občané Holešovic vybíhali z domů a nadšeně zdravili mou expedici. Pak jsem projížděl mnoha českými městy a vesničkami a poznával rázovitý a pracovitý lid. Předseda MNV ve Lhotě mě uvítal s kyticí hlohu a sdělil mi, že v obci vymítili negramotnost. Mládež ve Vestci se na mou počest zavázala, že vypěstuje dýni šest metrů velkou a šestnáct tun těžkou. Nechápu sice jak, ale vím, že to dokážou. Jsou to pionýři. Pak jsem se zúčastnil ještě mnoha besed, manifestací a potlachů, až jsem dorazil ke hranici. Závory byly otevřeny, celníci ve slavnostních uniformách salutovali a velebně broukali melodii "Chceš píseň Severu znát..." Malebně působil i nápis na stěně celnice:
"Soudruhu - vás proclíme,
neb vás ctíme
a vše o vás víme."
Klesl jsem dojat na rodnou hroudu. "Tuto zem mám opustit kvůli točně, byť jen na dobu zaslouženého odpočinku? Zem hejtmana Jana Zižky, Prokopa Holého, plk. Emila Zátopka a dalších, dalších populárních soudruhů? Jak malicherná byla moje touha po romantice!" Obrátil jsem spřežení a za dojatých pohledů celníků, kteří pochopili, vrhl jsem se zpět mezi své. Byl jsem z touhy po cizině dokonale vyléčen.
Díky tobě, praotče Čechu, že jsi ztekl horu Říp, díky

Moje první šaty

11. února 2008 v 20:28 | Dandelka
Všichni dobře známe to tajemné období mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem, kdy se na tváři chlapce objeví první vous, noha se pronikavě zvětší a v oku se usídlí výraz mužnosti. Tehdy je výchova nejobtížnější. Hoši jsou vzpurní, nedbají slov otce, v ústech se jim objevují hrubá slova, žvýkačky a cigárka. Dívky pak na koupališti použijí i horního dílu plavek a v kabelce nosí fotografie Waldemara Matušky a Ireny Klobukowské. V té době dostávají hoši od rodičů první večerní oblek, který jim otevře cestu do společnosti.
I mně v osmnácti letech cosi šeptalo, že už nejsem dítě. Když jsem proháněl tříkolku naší ulicí, stály dívky na nároží a vzdychaly touhou. Já jsem si však nevšiml ani jediné. Snad proto jsem si vysloužil přezdívky Kamenné srdce, Nedobytný Toník, Hrdopýšek a Idiot. Rozhodl jsem se tedy, že jim ukážu, jaký světák se ve mně skrývá. Odložil jsem navždy krátké kalhoty s jednou šlí, kšandy Nazdar, punčocháče i pletený kříž na vlasy. "Oblékneš se jako gentleman, Toníku," řekla matka, vzala dvěstě korun a šli jsme nakupovat. Prošli jsme Dům módy, kde bylo mnoho hezkých oděvů, ale maminka usoudila, že ceny příliš připomínají drahotu. Také v Domě oděvů se jí nelíbilo. Když však viděla, že nabírám do pláče, řekla: "Neplač, Tondo, vím o jedné hezké uličce, kde se velkosvětsky ošatíš a i na zimníček vybyde." Tam už jsme se přiblížili v cenách minulosti a kvalitou látek budoucnosti. V ulici označené plechovou tabulkou s nápisem "Kotce" se maminka zřejmě vyznala. Pohybovala se rychle od krámku ke krámku, nazývala prodavače křestními jmény a výsledek se dostavil. Na konci ulice jsem stál jako úplně jiný člověk. Štruksové kalhoty mi sice v pase nepřiléhaly, ale poctivý konopný provaz je dokonale přidržel na svém místě. Číšnické sako nonšalantního střihu mi také padne jako ulité, až si pod ně vezmu šest svetrů a otep slámy. Botky byly jedna báseň. Dvojitá podrážka nepropustí vodu ani zjara. Vespod dřevo, navrch piják. I prvou kravatu jsem dostal ten den. Vděčně jsem vzpomenul na vojáka, který ji nosil přede mnou a za celé dva roky na ní udělal jenom tři fleky. Zimníček jsem si nesl přes ruku. Bude třeba tento kus tramvajácké uniformy zbavit naftalínu a o metr zkrátit, aby dosahoval ve světě oblíbené délky na paty. Snad největší elegance a vážnosti mi však dodával zelený plstěný klobouk se širokou střechou, kterou zdobila mohutná štětka z kančích bodlin a dvě borové šišky, které se bohužel jemně drolily a co chvíli jsem lovil zrnko z oka.
Maminka byla ráda, že jsme tak levně pořídili a že pozornost chodců je upoutána na mne. Dokonce i skupina východních turistů začala obdivovat módní střih a linii mých šatů. Pak mne maminka zavedla k fotografovi: "Máš první šaty, synku, ať ti zůstane vzpomínka na chvíli šťastné koupě." Mistr fotograf nám zprvu nerozuměl. "Maškary a svatby nefotografuji," houkl zpoza dveří. "Co je nám do toho," řekla matka, "chlapec potřebuje upomínkovou pohlednici. Má nové šaty." "Je na čase," houkl nevrle fotograf, "tak ať se v kabince převlékne." "Jaképak převlékání," urazila se matka, "má tu novinku na sobě." Mistr zbledl a začal sípat: "Nejsem tu nikomu pro legraci! Platím řádně daně a mé snímky jsou věrné. Odvedte toho hastroše, kam patří, a netruste mi po schodech slámu!" Po těch nepochopitelných urážkách přibouchl dveře a ještě před domem jsme slyšeli jeho lání...
V naší ulici jsem však svou moderností způsobil skutečné pozdvižení. Pozvánky do společnosti se jen hrnuly a všude mé šatky vzbudily zaslouženou pozornost. Dívky po mně dnes jistě touží mnohem více než dříve, ale já ani ted žádné nepodlehnu. Jednoho jsem však novým oděvem přece docílil. Nejsem už Kamenné srdce ani Hrdopýšek. Přezdívá se mi Švihák, Manekýn, Seladon a Idiot.

Pohoda Vánoc

11. února 2008 v 20:27 | Dandelka
Po zkušenostech z loňska, kdy jsme sháněli dary a zásoby na poslední chvíli a utrpěli tak mnoho tržných i psychických ran, rozhodl otec, že letošní vánoce musí být připraveny obezřetněji. Již od 1. máje jsme z mávátek dělali bábrlata na stromeček a pak přes léto hromadili zásoby. Tak jsme 24. prosince neměli žádných starostí a otec nařídil odpolední vycházku, aby nám pěkně vytrávilo a lépe jsme tak užili svatvečera. Vyšli jsme všichni, kromě strýce Balouna, který zůstal doma, aby hlídal před méně zásobenými sousedy.
Kolem páté hodiny odpolední jsme se promrzlí vraceli. Strýc Baloun nás vesele uvítal, hlásil, že je vše v pořádku, a přál hodně štěstí. "Jenom bych ráda věděla," pravila pojednou matka, "kam se podělo ze spíže šestnáct vánoček." "Vánočky?" zamyslil se strýc. "Nazýváš tak snad ty pletené dobroty, kterými se dojídám se svým přítelem Wimpym?" "Kdo to proboha zase je, ten Wimpy?" rozčílil se děd a my pochopili, že strýc Baloun neměl zůstávat sám doma. "Ještě jsem vám o něm nevyprávěl?" podivil se strýc. "Výborný společník a jedlík k pohledání." "Zase nějaký darmožrout," podotkl otec, "doufám, že se vyhne našemu prahu." "To mne opravdu mrzí," zesmutněl Baloun, "netušil jsem, že ho nebudete mít rádi. Jinak bych mu nedovolil ochutnávat kolekce." "Ježíši, to budou zase svátky," vyjekla sestra. Vpadli jsme do pokoje. Skutečně, pan Wimpy byl jedlík k pohledání. Několik, asi čtyřicet krabic bylo již prázdných. "Jsou chutné?" zeptal se smutně otec a podal nezvanému hostu poslední krabici. "Děkuji, ale již opravdu nemohu," opáčil Wimpy, "nějak jsem se přejedl kaprů. Koupili jste pořádné chlapáky. Ale zdolal jsem je," dodal vítězně. "Pečené já rád. Doufám, že jsem vám nevyplýtval všechen tuk?" "Není vám z toho všeho špatně?" zeptala se matka v tichém zoufalství. "No, nebylo mi nejlíp, neměl jsem zapíjet smetanou, ale pomeranče mě zase spravily." "Pomeranče," zaštkala babička, "ty byly na polici." "Ano, správně, stará paní," uznale pronesl Wimpy, "vy máte pamatováka, hned vedle šunky. Udělal jsem vám tam trochu místa." "Ty zapomínáš na konzervy," volal Baloun, "co nám dalo práce, než jsme našli klíček." "Pardon," otázal se náhle host, "odkud jste měli tak znamenitou drůbež?" "To zvíře sežralo i krocana," lomil rukama děd, "kde mám pušku?" "Vánoce jsou svátky míru těšil dědu strýc, "dostali jsme prostě na něj chuť. Nakonec ještě začneš vyčítat Wimpymu tu srnku a to už se opravdu urazím." Celá rodina plakala, jen švagr ještě nalezl sílu k otázce: "Srýčku, zbylo vlastně něco?" "Dárky!" zaradovala se sestra. "To bych se neodvážil tvrdit," opravil ji jemně Wimpy. "Ale vždyť to nebyly potraviny," volali jsme všichni. "I za knihy venkovan hladovému krajíc namaže," poučoval Baloun, "natož za spodní prádlo, to i krmníka přidá." "Sláva, bude zabíjačka," těšil se děd. "Už byla," stroze ho vrátil k realitě Wimpy. "Cestou z venkova vytráví a potom taky člověk leccos o vánocích rozdá." "Co jste rozdali, strýčku?" již nepříčetně, snad ze zvědavosti, vyptával se otec. "Ale nic nového, ty věci jistě znáš. Ten nebožák se tolik radoval z tvého bobřího kožíšku. To víš, já sám toho na rozdávání moc nemám." "Panebože, ten blbec činil dobré skutky," otřásala se výbuchy pláče babička. "Neplačte, matko rodu," utěšil ji Wimpy. "I vaším jménem učinili jsme šlechetnost. Ty drahokamy chuděrce tolik slušely." "Drahokamy!" blouznil otec, "a já hlupák se cpu fazolema." "Tak půjdeme alespoň sáňkovat," navrhl infantilní švagr. "Sáňky," zasnil se Wimpy. "Dítě ze sousedství si je vzalo. Ještě ted mě hřejí jeho díky. Ale divím se, že to uneslo," meditoval, "přidal jsem mu ještě peřinku." "Nevidím zlaté hodiny vykládané slonovinou," chroptěl děd. "Bud pokojný, Zachariáši, jsou v dobrých rukou," uklidnil ho Baloun. "Ten chlap měl tak poctivé oči." Matka jen těžce povzdechla: "Půjdu stáhnout králíky," a sunula se ke dveřím. "Není to zbytečné?" zněla Wimpyho otázka. "Rozprávějte s námi raději, neměli právě dobré maso. Ale byl hlad," dodal smutně, "a to člověk sní leccos, zvláště když řezník tak dlouho nešel píchnout kňoura. Už tady kňour nebude rýt," roztesknil se. "A kravku taky porazil řezník," žaloval Baloun, "pak už se musela sníst."
"Promiňte," vmísil se znovu do hovoru Wimpy, "já jsem vám úplně zapomněl popřát veselé svátky a bohatého Ježíška." Z kostelní věže zazněly zvony. "Ať máte vždy hojnost," šeptl svátečně Baloun. "Pojdme si zazpívat společně koledy a poděkujme nebesům, i když jsme se letos zrovna nepřejedli."
A tak zatímco otec lámal chléb a porcoval narychlo ulovenou bělici, nesl se večerem do kraje lahodný řev Wimpyho a Balouna: "Nesem vám noviny, poslouchejte...

Konec dluhu

11. února 2008 v 20:27 | Dandelka
Naše rodina, klidná a se vším svolná, patřila k těm, které žijí nenápadně, hledí si svého já a rozšoupnou se jen o státem uznávaných svátcích. Tak kupříkladu tchán z matčiny strany vždy v říjnu na Den znárodnění odhazuje svršky, volaje, že ho hřeje společné vlastnictví továren a dolu, který mu dřív patřil. Ale jinak, když nejsou slavné dny, zdržují se členové rodiny doma, navzájem se zahřívají a maminka, která chodí poklízet do biografu, vypravuje obsahy filmů. Za celou dobu trvání našeho rodu nedošlo k žádnému rušivému momentu, neboť požár a povodeň, které u nás současně v loňském roce vypukly, se navzájem zlikvidovaly, takže jsme mohli dále žít spokojeně na rumišti. A jak říkám, klid, klid, to byla deviza naší rodiny. Švagr vynálezce si cenil pohodu našeho spáleniště tak vysoko, že ho úřady za žádnou cenu nemohly dostat do blázince, i když na něj policie pravidelně pořádala lovy se sítěmi. Nebyl-li švagr zrovna štván, vynalézal. Pravdou je, že mu nešlo ani tak o kvalitu, jako o množství. Příručních vynálezů měl plné kapsy, naplnil jimi svázané nohavice a rukávce. Byl-li zrovna štván, zvonil co chvíli u známých i neznámých lidí, aby uschovali vynález, který mu v dané chvíli vadil v běhu. Několik švagrových vynálezů střežilo i naši rodinnou pohodu. Zazvonil-li někdo, vyběhl ze schránky pumprlík a zakřičel: "Táhni, nejsou doma!" Když dotěra nedbal pidimužíkových slov a prošel nevšímavě dále, čekal ho další švagrův vynález - sugestivní zatáčka ke strašidlu. Tím jsme byli dokonale ochráněni před nevítanými návštěvami. Za bariérou švagrova důmyslu vysmívali jsme se okolnímu nervóznímu světu, o kterém jsme od maminky slyšeli hodně filmů. Nouzí jsme netrpěli. Matčina mzda z biografu a švagrův invalidní důchod dávaly dohromady pěknou sumičku. Proto nás velice překvapilo, když rodinu jednoho dne navštívila sociální pracovnice středního věku a nazvala nás hanbou města. Otec se ohradil, že zná horší případy a díval se upřeně na pracovnici. Nicméně vytáčky nepomohly a úřední obsílka, kterou jsme obdrželi během týdne, hovořila jasnou a naléhavou řečí. My děti musíme do školy a otec, příživník, má se dostavit o osmé hodině ranní na pracovní úřad. "Na pracovní úřad?" rozčílil se tatík, "co bych tam dělal, vždyť nepracuji! A to s tou školou se mi taky nelíbí. Bude to nejspíš provokace ze strany řezníka Františka Styblíka, kterému jsme dlužni delší čas za tunu masa. Půjdu mu rozbít hubu!"
Jelikož maminka byla v kině, nebyl doma nikdo, kdo by otce mohl zadržet. Naopak my děti jsme tento návrh přijaly s nadšením, neboť na lakomce Styblíka máme také pifku. Právě před týdnem přirazil bratra Lojzu váhou k pultu, když ho otec lišácky poslal vyzvídat, jestli se v masně na dluh nezapomnělo.
Do krámu jsme vešli s otcem současně. "Tady bude někdo platit," pokusil se bledý Styblík o žert, ačkoliv ho pohled do otcovy brunátné tváře musel přesvědčit o opaku. "K placení nedojde," opáčil otec klidně, "ale zajímavé věci se tu dít budou. Jistě se nebudeš, Styblíku, zlobit, když děti ochutnají trochu uzenin." Na víc jsme nečekali. Čtrnáct postaviček obsypalo háky s lahůdkami jako pilné včelky. Styblík zavrávoral: "Ne, ne, uheráček ne, spokojte se s kabanosem, vždyť vám tolik chutnal, holoto!". "Děti samy vědí, co je dobré", hovořil zvolna otec, "a ty zatím můžeš klidně psát obsílky!". "Obsílky," zaúpěl řezník, "jaké obsílky?". "Abych přišel na pracovní úřad," hřměl otec a kopl do sádla. "Nejsi opilý, soudruhu Tuleji?" bránil se Styblík, "ničemu z tvé řeči nerozumím. Vždyť jsem vaši rodinu podporoval tím nejlepším, co bylo. Tuna koniny hovoří za vše." Otec si však nevšímal řezníkových slov. "A děti bys posílal do školy," pokračoval trpce, "za to zaplatíš." A vykročil k lednici. Styblík, bůhví, kde se to v něm vzalo, se vymrštil: "A dost! Kdo šáhne na maso, toho tne sekera, ať padne, kam padne!". "A to se podívejme," řekl otec a šáhl na maso. "Varoval jsem tě," pronesl řezník jen tak pro sebe a sekera zasvištěla vzduchem. "Ten prst ti nezůstanu dlužen!" zvolal otec. "Teď skoncujeme s dluhem." Zdravou rukou zamkl dveře a řekl tiše: "Děti, ochutnejte Styblíka..."
 
 

Reklama