Kterak jsem ztratila a opět našla rukavici.. Dvakrát

12. ledna 2013 v 21:19 | Dandelka |  Cestování s Málinkou
Když ve čtvrtek začalo sněžit, vypadalo to maximálně nadějně pro mě i pro běžky, které netrpělivě čekají ve sklepě. Bohužel to do večera všechno roztálo, ale hned páteční ráno mi vlilo novou naději do žil.
Bohužel večerní návrat do roztáté Kroměřiže mi opět ukázal, že po mým nebude a nebude a že žádný huhulák s Márou ani běžkování s Balů ve větrolamu se konat nebude.
Ještě že já mám ale toho Míru:-) Ten okamžitě souhlasil s běžkama, vymyslel trasu, vzal auto - mno gentleman jak se patří:-) Spása moja:-)
A tak jsme se dneska chvilku po poledni vydali na společný výlet:-) A že to stálo za to:-)
Naším cílem se stal Troják. Odjížděli jsme sice se sluníčkem, ale sněhu nikde moc nebylo. U Holešova už to bylo lepší a s přibývajícími kilometry na tachometru to bylo bělejší a bělejší a nakonec to bylo nejbělejší. Bohužel dokonce i na cestě:-( Po mnou vyřčené otázce "Máš zimní gumy" a Mírové odpovědi "Ne" mi nebylo nejlíp:-( Když jsem se ale podívala, jak mu cukají koutky, přeci jen mi srdce znovu naskočilo, aby o pár metrů dál opět mohlo stávkovat, zároveň i se ztuhlýma nohama, protože nám cesta nabídla jednu kolotočovou jízdu přímo na cestě zadarmo.
Po pár kilometrech, kdy se srdce vrátilo do normálního rytmu a nohy jakš takš propuštěly krev tam a zpátky jsem si mohla užívat pohled na krásně zasněžené Rajnochovice, protože Gustík to vzal hopem a protáhl mě i končinami, kde jsem roky nebyla:-) (na fotce to rozhodne Rajnochovice nejsou)
Nakonec jsme zdárně dorazili až na Troják. Kupodivu tam nebylo tak natřískáno jak jsme čekali. Ale sněhové podmínky byly perfektní, sluníčko chvilkama svítilo, lyže i boty pasovaly, stopa byla perfektní, tak jsme mohli vyrazit:-)
Gustík mě vůbec nešetřil. Když po pár metrech zjistil, že se na tom udržím a na rovině nepadám nahodil si svoje běžecké tempo a ani se po mě neotočil:-) Zrádce:-D Když jsem potřebovala pauzu na smrkání tak to bylo nářeků a vzdychání, kterak zdržuju:-D
Taky jsem za ním vlála jak jazyk za psem. Pot mi tekl snad i nohavicema. Postupně jsem rozepnula bundu (ta zůstala na místě, protože batoh mi ujížděl na Gustíkových zádech pryč:-D), pak jsem sundala rukavice a za jízdy je rvala do kapes. Nastala situace, kdy jsem si chtěla vyfotit tu nádheru (toš přeci jen tak ve 200 m n. m. to nemáme - tak na památku) - bylo to jako v pohádce, tak zase bylo to mlaskání a vzdychání:-) Tak jsem rychle narvala foťák do kapes a vlála dál.
Nakonec jsme po hnusném kopci, který se tam najednou zjevil, a ve kterém se Gustík dozvěděl, že ho fakt nemám ráda, dorazili ke Třem kamenům, kde mi byl dopřán odpočinek. Konečně jsem dostala kapesník čaj a dokonce mi bylo nabídnuto urafnutí čokoládové tyčinky:-) Z Míry byl zase můj kamarád:-D
Poučili jsme se z desatera bezpečnosti návštěvníka hor, zjistili jsme, že jsme nesplnili ani jeden bod,
a tak jsme se tu spolu vyfotili,
vylokli čaj, já zjisitla že nemám jednu rukavici "Panebože, ženská, to si nemůžeš ty kapse zapnout?" a mohli hnát zase zpátky. Kousinek jsme teda přešli bez lyží, protože to bylo vážně o úsměv, a nejednou o sníh až za gaťama (bezkonkurenčně vedu, dovezla jsem si ho dolů tak kýbl). Jedni běžkaři, co nás míjeli zrovna když jsem se hrabala ze sněhu a viděli mou holou ruku, mě ujistili o tom, že rukavice na cestě opravdu leží, asi tak kilometr dolů:-)
Cesta zpátky už byla povětšinou fajnová, většinou to bylo šusem dolů, a někdy opravdu šusem, někdy to bylo šusem dolů přímo na úsměv, nebo šusem dolů přímo do příkopy:-) Po kilometru, když se Míra zrovna válel ve sněhu jsem svou rukavici opravdu objevila:-) Ležela tam chudinka opuštěná, zmrzlá na zemi. Do té doby jsem si pořád říkala, kterak mám krásnou bílou rukavici, ale jelikož jsem ji na tom bílém sněhu našla, byla jsem poučena (chlapem!!!) o tom, že není bílá, ale je krémová:-) Než jsem ji natáhla, tak mě Míra zase předjel a když jsme jeli krásnou pohádkou, tak ho nenapadlo nic jinýho, než za sebe natáhnout tyč a sesypat na mě všechen sníh. Když nic, já to stihla ubrzdit, ale on to neukočíroval a zavrtal se hezky do sněhu, ze kterého se se zkříženýma běžkama lezlo hodně špatně:-) Hold, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá:-)
Ještě jsme si vyšlápli jeden malinký kopeček a pak, když už mi nohy samotné jely křížem krážem jsme byli dole. Oprášili sníh, vyzuli lyže a hurá na parkoviště. U auta jsem si poskládala lyže, tyčky a chtěla jsem si oprášit i rukavice, ale v tom jsem zjistila, že mám opět jen jednu:-/ Mírův výraz a protočení panenek bylo všeříkající:-) Ale nejsem žádné béčko, naštěstí jsem nemusela nikam daleko, protože jsem skoro přesně věděla, kde ta rukavice je:-) Nemohla být mrška jedna krémová nikde nablízku, musela si hovět zase až u rozcestí, ale čekala tam na mě holčička moje:-)
No nic, přezuli jsme boty, oprášili znovu zadky, naskládali všechno do auta, i ty nepoužíté rafty, protože hold kopec byl zase daleko (tak snad někdy příště) a mohli jet pomalinku domů:) Cesta to byla velmi tichá, oba jsme byli myšlenkama u kafe:-D A tak jsme si dali doma kafčo, zkoukli zprávy a můžeme jít na kutě:-)
Děkuji svému drahému kamarádovi za bezvadné odpoledne a doufám, že ho brzo zopakujeme :-*


a ještě pár Míjových:-)
pohádka
pohádka.. na chvilinku vysvitlo sluníčko a Mírovi se to povedlo tak nádherně vyfotit:-) Šikulka
jedině s úsměvem:-) To muselo být někde na začátku:-D

a moje nakonec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama