Únor 2008

Beny

26. února 2008 v 19:31 | Dandelka |  Photos and pictures
Tak to je naše nové mládě:)

ftipky 3

24. února 2008 v 20:35 | Dandelka
Řidič přijede s rodinkou na hranice, přijde k nim celník, vyžádá si, aby ridič otevřel okénko, a po té praví: "Cigarety, víno, lihoviny?" A řidič bezděčně prohodí:"Ne děkuji, mám toho plný kufr!!!"

"Pepicku, rekni dve zajmena." "Kdo, ja?" "Vyborne, Pepicku."

Když jste neštastní, osamělí nebo frustrovaní, vždycky si uvědomte, že jedno z nejkrásnějších světel ve vašem životě, je žárovka v lednici.

vtipy
Přijde Adam v ráji za Stvořitelem a praví: "Je mi tady nějak smutno - potřeboval bych nějakého rovnoceného tvora, který by se mnou sdílel mé radosti i starosti ... a tak" ...a Stvořitel na to: "Hmmm. To by nebyl problém ale bude tě to stát jednu ruku, jednu nohu, jedno oko, jedno ucho a jedno varle" "No to je docela dost..." říká Adam "... a co by tak bylo za žebro????"

Motto na dnešek: Prší, prší,jen se leje, kam blbečci pojedeme, pojedeme do práce, tam nás čeká legrace. Legrace se nekonala, práce se nám klonovala, budem makat celý den, až se z toho po...

"Jste přesvědčený, že obžalovaný, byl opravdu opilý?" "No, s jistotou to tvrdit nemůžu, ale divnej se mi zdál už tehdy, když ke mně přišel s víkem od kanálu a chtěl ho přehrát na gramofonu."

Korpulentní dáma nastoupí do tramvaje: "Je tu nějaký gentleman, který by mně pustil sednout?" Zvedne se mladý muž: "Tak já kouskem místa přispěju!"

Soudce jen stěží uklidnil přítomné v soudní síni. Napomíná je: "Další osoba, která naruší průběh přelíčení, bude muset odejít domů!" Na to obviněný: "Hurá!"

V hospodě si podnapilý muž upřeně prohlíží dva chlapíky u vedlejšího stolu. Nakonec mu jeden z nich povídá: "Žádný strach, nejste opilý. My jsme dvojčata." "Cože?! Všichni čtyři?"

Na smrtelné posteli leží 80-letý milovaný manžel, otec, dědeček. Blíží se jeho poslední chvíle na tomto světě a kolem něj se shromáždila celá rodina, žena, všechny děti, skoro všechny vnoučata a dokonce několik pravnoučat. Všichni soucitně a v tichu čekají až příjde ta chvíle. Náhle se dědeček probere a povídá: "Povím Vám mí nejbližší své největší tajemství: Já jsem se ve skutečnosti nikdy nechtěl oženit a založit rodinu. Měl jsem všechno: Rychlá auta, krásné ženy, mnoho přátel a bohaté konto. Ale jednoho dne mi přítel pověděl: "Ožeň se a založ rodinu, protože Ti nebude mít kdo podat sklenici vody až budeš na smrtelné posteli a budeš mít žízeň." "A tak jsem se oženil a radikálně tak změnil svůj život. Večerní diskotéky s krásnými ženami nahradilo sledování seriálů s manželkou. Autem jsem jezdil pro vás děti moje do školy a ze školy a na společné dovolené k moři. Peníze z konta se rozplynuly na vaše studia, děti moje. Krásné dny svobody odnesl vítr. A teď když ležím na smrtelné posteli, víte co je nejhorší... Nemám sakra žízeň!"

Má pritelkyne omylem uzivala Valium misto antikoncepce. Má 14 deti, ale nejak je ji to jedno

Víte, jak se startuje ženský maraton? .. tři ... dva ... jedna ... kšááá

Chlápek si stěžoval u doktora, že nějak už nemůže dělat všechny práce v domácnosti, co dříve dělával. Doktor ho chvíli zpovídá a prohlíží. Chlápek se pak ptá: "Pane doktore, mohl byste mi říci, co mi je, ale obyčejnou češtinou, abych tomu rozuměl?" - "No, lidově řečeno, jste akorát línej jak veš." - "Aha... a mohl byste mi to říct latinsky, abych to mohl říct manželce?"

Svěřuje se jeden policajt druhému: "To je strašné, co se dneska děje, já z těch brutálních vražd nemůžu usnout, pořád se převaluji" "Zkus to jako já, počítám do tří a pak spím." "Jenom do tří?" "No... abych nekecal, někdy i do půl čtvrté."

Ftipky 2

24. února 2008 v 19:01 | Dandelka |  Ehe...?:)
Ptá se vnuk dědy: Dědo, neviděl jsi v kuchyni moje prášky? Bylo na nich napsáno LSD. A děda odpovídá: Ser na prášky, ale viděl jsi v kuchyni toho draka??

Ve skolni jidelne si prisedl student k profesorovi a ten rika: "Prase si nezaslouzi, aby sedelo s labuti." Student se zvedl s odpovedi: "Tak ja letim."Cimz samozrejme pana profesora namichl a ten se rozhodl, ze mu da zabrat u zkousek. Bohuzel pro nej, student na vse odpovedel bezchybne. Proto mu dava posledni otazku: "Kdybyste si mohl vybrat ze dvou pytlu a v jednom bylo zlato, ve druhém rozum, ktery byste si vybral?" student po chvili rekne, ze by si vzal ten se zlatem. Profesor vitezoslavne: "No vidite, a ja bych si vybral ten s tim rozumem." Student nevaha: "Vzdyt jo, kazdy si vybere to, co mu chybi." Profesor uz je tak vytoceny, ze na studentuv test napise BLBEC a posle ho pryc. Student odchazi, aniz by se podival na hodnoceni a za chvili se vrati s otazkou: "Pane profesore, Vy jste se mi tu sice podepsal, ale nenapsal jste tu zadnou znamku..."

Potkala žirafa myšku a ríká:
"Ty ani nevíš, jaké to je dobré mít takový dlouhý krk."
"Hmmm", myška na to.
"Díky svému krku dosáhnu na ty nejvyšší a nejchutnejší lístecky na stromě."
"Hmmm."
"A kdyz, je polykám, to tak krásne dlouho trvá, nez to projde celým mým krkem."
"Hmmm."
"A kdyz se pak napiju pramenité vody ona tak krásne dlouho a dlouho sklouzává do zaludku a celou mne ochlazuje."
"Hmmm," rozpovídá se myška "a...uz jsi nekdy zvracela?"

Sedí babka v baráku a má vody až po kotníky. Přijdou za ní hasiči a povídají, že musí okamžitě pryč. Ale ona jim odpoví, že jí Bůh slíbil, že ji zachrání. Přišli druhý den a vody po kolena. "Ale teď už musíte jít, babi," říkají hasiči. Ale ona zase, že jí Bůh zachrání. Přijdou potřetí a dům je zbořený. Babka mezitím odchází do nebe za Bohem a když se s ním setká, povídá mu: "Vždyť jsi mi slíbil, že mi pomůžeš." Bůh ji odpoví: "Ty huso jedna hloupá, vždyť jsem ti tam poslal dvakrát hasiče!"

Špičky ve svých oborech dostaly na konferenci záludný dotaz: "Kolik je 2x2?" Strojař vytáhl logaritmické pravítko, chvíli s ním laboroval a pak říká: "Je to 3.99." Fyzik nahlédl do tabulek, vložil problém do svého počítače a po chvíli oznamuje: "Výsledek leží mezi 3.98 a 4.02." Matematik se chvíli soustředí a nevnímá vůbec nic okolo, a pak praví: "Odpověď nevím, ale jsem si jist, že existuje." Filozof: "Co tím myslíte, 2x2?" Logik: "Prosím, definujte 2x2 přesněji." Účetní zavřel všechna okna a dveře, opatrně se rozhlédl a ptá se: "Kolik CHCETE, aby to bylo?"

Dva muži vyjdou pozdě v noci z restaurace a vidí, jak jim v dálce mizí zadní světla posledního autobusu. "Co budeme dělat, tady taxíky nejezdí, jak se teď dostaneme domů?", běduje jeden. "Víš co?", navrhne ten druhý, "tady jsou garáže dopravních podniků, vlezeme tam a jeden autobus si vypůjčíme." - "Tak dobrá", souhlasí první muž, "tak běž pro autobus, já budu hlídat." Druhý muž tam vleze a když se půl hodiny nic neděje, vydá se ten první za ním. "Co se děje?", ptá se. "Ale, nemůžu najít dvaadvacítku. Budeme muset ukrást třicetčtyřku a vystoupit u kostela!"

Chlap se vraci nad ranem z hospody, otevre dvere a vidi v predsini svou manzelku s valeckem v ruce. Pracne zaostri a povida: "Tedy, Marus, co te to popadlo, takhle v noci pect ..."

Přijde domů chlápek a hned za dveřma cíti, že to není ono, že by to něco.... "Aha, napít jsem se chtěl", napije se, ale stále to nějak není ono. "Už vím, mám hlad", nají se, ale pořád má pocit, že to nějak není ono. "Vykoupu se a dám si cigáro", vykoupe se, vyleze z vany, osuší se a když sahá po cigaretách tak zařve: "Už vím... běžky jsem si chtěl sundat!"

Velikonoce se blíží

24. února 2008 v 18:42 | Dandelka |  Malování na sklo

Ftíípky 1

23. února 2008 v 15:01 | Dandelka |  Ehe...?:)
Srazí se motorkář na silnici s ptáčkem. Chudinka ptáček spadne na zem, cuká sebou, ale ještě není mrtvý. Motorkáři se ho zželí a opatrně ho odveze domů. Tam ho položí do klece, rozdrolí mu chleba, do misky naleje vodu a čeká, jestli se uzdraví. Ptáček se za několik dnů skutečně probere, rozhlídne se kolem sebe a vidí mříže, chleba a vodu. V tom mu všechno dojde, a říká: "Ty vole, já ho zabil!

Zajmou indiáni Čecha, Němce a Rusa. Každému dají podmínku,že když jim přinesou jejich nejoblíbenější ovoce, nesnědí je. Němec si přinese jabka. Indiáni mu je začnou cpát do zadku. Němec hrozně řve... Čech si přinese pomeranče. Indiáni mu je začnou cpát do zadku a Čech se hrozně chechtá. "Copak tebe to nebolet?" ptají se indiáni. "Ale jo, bolí to jak sviňa, ale Rus si nese meloun!"

Domaci zvirata soutezi, kdo nazene nejvic hruzy. Prase rika: "Vyvalim se v blate, zacnu chrochtat a behat, drubez se poleka a utece ode me." Byk rika: "Zvednu vysoko hlavu, trochu zafunim, rozbehnu se po louce a rozezenu vsechny kravy a ovce." Kuratko rika: "Lehnu a budu delat, ze jsem mrtve. A pul republiky se posere strachem."

Behem navstevy v blazinci se pta navstevnik reditele, podle jakych kriterii bude rozhodnuto, zda nekdo bude zavren nebo ne? Reditel vysvetluje: "No my napustime vanu vodou, dame kandidatovi lzicku, hrnek a kybl a poprosime ho, aby vanu vyprazdnil." Navstevnik povida: "Aha, rozumim, normalni clovek vezme kybl, aby to slo rychleji, ze?" Reditel: "Ne, normalni clovek vytahne spunt. Chcete pokoj s balkonem nebo bez?"

Blondýnka si v letadle sedne k oknu, za chvilku k ní přijde fešný chlapík a povídá: "Promiňte slečno, ale toto sedadlo je moje..." Blondýnka: "Dej si vodpich mladej, takový blbý finty znám... a neotravuj!" Chlapík pokrčí rameny a prohodí: "No tak si s tim Boeingem odstartuj sama, krávo."

Jdou tři chlapi po smrti do ráje a u brány je zastaví Svatý Petr a říká: "Nyní mi řeknete, jak jste zemřeli a já Vás podle toho pustím do ráje." První říká: "Přijedu o den dříve ze služební cesty a najdu ženu v posteli úplně vzrušenou a svlečenou, tak začnu prohledávat byt, nikde nic. Pak vtrhnu na balkon a vidím chlapa jak visí z mého balkonu na laně. Vezmu nůž a odříznu ho. Spadl dolů a plazil se pryč. Tak vezmu starou ledničku co máme na balkóně a hodím ji na něj. Pak mi to dojde, že jsem ho zabil a skočím dolů." "A ty?" ptá se Svatý Petr toho druhého. "Já si natírám zábradlí u balkonu a najednou mně někdo odřízne. Spadnu dolů, zlomím si páteř a plazím se pryč. Pak na mně někdo ještě hodí ledničku." "A jak jsi zemřel ty?" ptá se Svatý Petr třetího. Ten se usměje a řekne: "Sedím si tak v lednici...."

Ženská si objedná do bytu montovanou skříň. Přijedou, namontujou, žena zaplatí, odjedou. Najednou projede pod okny tramvaj a skříň spadne. Co teď? Manžel není doma, tak skočí pro souseda, ať jí pomůže. Soused zvedne skříň a připevní ji vrutama ke zdi. Projede tramvaj a skřín zase spadne. Soused říká: "Víte co, já to přimontuju, vlezu do skříně a kouknu, kterej vrut povoluje první, a tam pak dám větší." Žena souhlasí a že půjde zatím postavit na kávu. V tom se vrátí manžel, vidí na stole prostřeno pro kávu a novou skříň. Otevře ji, tam soused. "Co tu děláte, sousede?" zařve. Soused se zamyslí a pak povídá: "Víte co, dejte mi rovnou přes hubu, protože když vám řeknu, že tu čekám na tramvaj, tak mi stejně neuvěříte."

Američan a Rus si telefonují ...
A: Ivane, teď říkali v televizi, že tam u vás jsou děsný mrazy, přes -60 stupňů.
R: To je blbina, nejvejš tak -20.
A: No ne, teď to říkali na CNN, prej přes -60.
R: Ale no tak možná někde třeba -25, ale to spíš výjimečně.
A: No ale ty záběry byly děsný, ty omrzlý silnice, baráky ...
R: Jo ty myslíš venku ?!! No tak to jo.

"Jéjej, Mařenko, dlouho jsem tě neviděla, jak se máš, co rodina?" "Ále, celkem to jde, dcerka se vdala moc dobře. Ten její hodně vydělává, takže holka je doma, ráno nemusí vstávat, pak sedí u holiče, pak se sejde s kamarádkami na kafe a dortík, večer s mužem na večeři do restaurantu. No zkrátka super!" "No a co syn?" "No ten už neměl takové štěstí. Furt v práci. Vzal si mrchu, která se jen válí, vysedává u holiče, kafrá s kamarádkama po kavárnách a ani večeři mu neudělá, takže jí jen po hospodách..."

Žena peče volské oko. Do kuchyně vtrhne muž a začne kričet: "POZOR!!! POZOR!!! VÍC OLEJE!!! POTREBUJEME VÍC OLEJE!!!! SPÁLÍ SE TO.... POZOR!!!! OTOČIT, OTOČIT, OTOČIT.... RYCHLE!!! POZOR!!! ZBLAZNILA JSI SE??? TEN OLEJ!!!! PROBOHA!!! A SŮL!!!! NEZAPOMEŇ NA SŮL!!!!" Žena už to nevydrží a úplně vynervovaná se ptá: "Co tak řveš? Myslíš si, že neumímm udělat volské oko????" Muž klidným hlasem odpoví: "To jen, abys měla představu, jaké to je, když po mně vřískáš při řízení." (Woops:D)

V letadle se baví o těžké finanční situaci nás dole. Sobotka říká: "Otevřu okno a vyhodím 10 tisícovek, ať aspoň 10 lidí má radost!" Špidla na to: "Já vyhodím 20 pětistovek, ať má radost 20 lidí!" Pilot se na ně otočí a povídá: "Já otevřu dveře a vyhodim vas oba, ať mají radost všichni!"
vtipy
Porodni babka, ktera zaslouzene odrodila stovky deti prijde do nebe a Svaty Petr ji premlouva: "Tys' byla takova starostliva a dobra. Zustan jeste na zemi a pomahej zenam v bolesti stejne tak jako dosud, jen Ty to umis tak dobre." Porodni babka nato odpovi. "Vis Svaty Petre, nemohu se jiz vice divat, jak zeny trpi a otcove deti si mezi tim uzivaji." "To neni problem, zaridim to, aby pri kazdem Tvem porodu otcove deti trpeli stejne jako rodicky." Tak se babka vrati nazpet a hned ji volaji k porodu. Zena se sviji v bolestech na posteli a manzel sedi u okna, chlasta pivo a priserne se chechta. "Vas nic neboli?" - pta se babka, "Ne, mne ne, ale podivejte se ven z okna na toho kominika. Sviji se na ty strese, jako kdyby byl v poslednim tazeni!"

Dnes rano jsem byl v pekarne: byl jsem tam 5 minut. Kdyz jsem vysel ven, stala tam policajtka a zrovna vypisovala blokovou pokutu. Tak jsem sel k ni a rekl ji: "Ale no tak, zlato, to takovymu fesakovi jako jsem ja nemuzes doprat ani malou prestavku?" Ignorovala me a dal vypisovala pokutu. Nazval jsem ji nenazranou policajtkou. Podivala se na me a zacala vypisovat dalsi pokutu za sjete pneumatiky. Tak jsem ji nazval blbou slapkou. Tu zacala psat treti pokutu! Tak to slo dalsich 20 minut. Cim vic jsem ji nadaval, tim vic pokut napsala... Me to bylo ale jedno... Ja tam byl pesky.

Novomanželé vycházejí z kostela. Kolemjdoucí kluci na sebe spiklenecky mrknou a jeden z nich povídá: "vystrašíme je?" Druhý neváhá, rozběhne se k nim a volá "Ahoj tatí!"

Jak jsem jela do školy

22. února 2008 v 10:25 | Dandelka |  Cestování s Málinkou
Mno, tak o toto se s váma prostě musím podělit.. Jedu si tak dneska (jakože fakt v pátek) do školy.. Jasně, pro některý nic neovyklýho, ale pro mě teda něco jakože v pátek jet do školy.. hrůzná představa, ale tak stalo se.. Mno prostě ráno jsem zaspala, tak jsem musela trocha pozdějším busem. Sedím v buse a normálně přišel REVIZOR, že chce vidět jízdenku a kartičku.. Já revizora neviděla dobrých snad 10 let.. Mno mám z toho zážitek minimálně na den. Jinak ranní cestování teda celkem v cajku, horší to bude odpoledne. To se vrací všichni vlakem domů a to bude teda něco na moje nervy.. Minulý týden jsem z toho byla pěkně vykolejená.. to vám teda povím...

Má dnešní práce:)

17. února 2008 v 22:50 | Dandelka |  Malování na sklo
Příprava na velikonoce:) Zatím jen z mobilku... pak to vyměním za kfalitnější :) Jedna se nepovedla vůbec, tak příště:)

Malování na sklo:)

17. února 2008 v 9:58 | Dandelka |  Malování na sklo
Tak já se přiznám, že já jsem tomu propadla, takže příkládám pár odkazů na hezké šablony:)

TADY najdete šablony: Valentýn, zimní motivy, andílky, Barbie, pejsany, motýlky, Harryho Pottera, draky, Artur a mimojové, Shrek, velikonoční šablony, Tweety, vánoční disney, Úžasňákovi, medvídek Pů, Šmoulové, kytičky, Teletubies, Madagaskar, dekfínky, doba ledová, mořští živočichové, kreslené postavičky, Halloween, vánoční motivy

něco z mých "děl":D či spíš "veleděl"

Proč bloguju?

16. února 2008 v 11:08 | Dandelka |  Vzkazy
Proč bloguju? Mám napsat tři důvody, ale jich je koteeeel:)

Ten první a největší, protože strašně ráda píšu. Slohovky to bylo na základce a střední moje:) Teď na výšce není tak nějak možnost se veřejně projevit, tak to doháním tady:) A díky tomu se s váma všema můžu podělit o tom, jak mám nádherný život, perfošní kámoše, jaké podnikáme akcičky, co se u mě děje a neděje, co mám ráda a na čem ujíždím:) A doufám, že jde poznat, že na zábavě:)

Druhým důvodem.. proč právě na blog.cz protože je tu kotel místa na parádní obrázky a je to neuvěřitelně lehký. Dvakrát klikneš a máš blog:) Takže nikdo nepozná, že tomu rozumím jak koza petrželi:)

A třetí důvod? Mám všechno u sebe. Obrázky co se mi líbí, články co mě baví, a sepisuju tak svou historii:) A až tu jednou nebudu, tak každý se bude moci kuknout, jaký to bylo v mé době:D


Holalíííí:-)

Valentýnek

14. února 2008 v 7:20 | Dandelka |  Vzkazy

Originalita na každém autě:)

13. února 2008 v 22:35 | Dandelka
Nefunguje mi klakson, sleduj můj prostředníček!
Klidně mně předjeď, na tvou ledvinu už někdo určitě čeká!
Pokud tento nápis přečteš, znamená to, že jsem ztratil přívěs!
Proč se na mně cpeš, vždyť se neznáme.
Jestli se ti nelíbí, jak jedu, slez s chodníku!
Když chceš snídat v posteli, spi v kuchyni a ne za volantem!
Pozor na idiota, co jede za mnou
Starý, ale leasing splacen
Jsem pomalý, ale přesto jedu PŘED tebou!
Pojištěný u mafie, bouchni do mně, my pak do tebe!
Netrub! Vzbudíš řidiče..
Neboj, rez auto drží pohromadě
Netrub, rychleji nemůžu!
Prosím, nevjíždějte mi do kufru!
Nepij za volantem. Do někoho ťukneš a rozleješ si to!
Nejsi hemeroid, necpi se mi na zadek!
Na Trabantu: "Až vyrostu, budu mercedesem"
Picni do mně, pojišťovna mi doplatí na nový!
Ježíš Tě miluje, zbytek považuje za řidičské hovado!
Ženo, nepromeškej žádnou příležitost přestat kecat do řízení.. hahaha.. akorat na mě.. já do toho kecam každýmu a pořád.. to znamená i sobě:)

Kfalitkaaaa:)

13. února 2008 v 22:26 | Dandelka |  Ehe...?:)
Zákazník: Víte, my už jsme se ženou starší pánové...

Zákazník: Já mám modem Aethra.
Operátor: Tenhle typ modemu má na sobě tři kontrolky. Jak teď svítí?
Zákazník: Svítí obě dvě.

Zákazník: Tak mi od vás přišel ten samoúčelnej balíček...

Zákazník: Už mě tam všichni serete v tý vaší ou tů sebrance!
Operátor: Bavme se slušně, jsme přeci lidé.
Zákazník: To možná vy, ale já ne!!

Operátor: Kam je zapojený ten kabel?
Zákazník: Jak to myslíte?
Operátor: Když půjdete po tom kabelu, kam dojdete?
Zákazník: Asi k vám na ústřednu do Brna.

Operátor: Vy jste přímo zřizovatel té linky?
Zákazník(cca 80let): Jak to myslíte?
Operátor: Na koho je ta linka psaná.
Zákazník: Jako kdo tu je?
Operátor: Hmm, dejme tomu.
Zákazník: Já a můj pes.
Operátor: Ale já bych potřeboval jméno.
Zákazník: Ťapina.

Zákazník: Já volám, protože jsem dostal pod stromeček ten modem ZyXel.........(ticho).
Operátor: Gratuluji! A Funguje?

Operátor: Vypojte z počítače USB kabel od modemu a nechte tam jenom ten síťový.
Zákazník: Jo, tak už ho mám vypojenej. Co teď?
Operátor: Teď napište do té lišty nějakou adresu.
Zákazník: To nejde.
Operátor: Jak to myslíte?
Zákazník: Píšu a nic se neděje!
Operátor: Vidíte na klávesnici tlačítko Num Lock?
Zákazník: Jo, už ho vidim.
Operátor: Mačkejte ho co nejrychleji za sebou, bliká na klávesnici něco?
Zákazník: Nic nebliká.
Operátor: Tak zapojte klávesnici zpátky do počítače.

Zákazník: Já seberu ten modem a omlátím vám ho o hlavu!
Operátor: Myslíte tím přímo mne?
Zákazník: Ne. Vy jste jedinej trochu ochotnej. Vás jenom švihnu kabelem.

Operátor: Pane, jestli na mě budete pořád takhle křičet, tak vás upozorňuji, že to položím.
Zákazník: No to si zkuste! To pak teprve začnu řvát!!
Operátor: To je možné, ale už ne na mě.

Dole máte Možnosti internetu, tak na to si klekněte.

S tím vám bohužel nepomohu, tady jste na technické potvoře.

Mohl byste zavolat z počítače?

Obávám se, že teď vám trochu nerozumím...., pardon, opravuji se. Vůbec vám nerozumím.

Vy tam máte AVG? Ano, to je dobrý program. Vypněte ho!

Dobrý den, u televize Pavlína Žaloudková, jak vám mohu pomoci?

Mohl byste mi přiblížit o co jde?...., aha,..., promiňte. To jste mi to spíše oddálil.

To chce do budoucna nějaký firewall. Ten si nastavíte a budete mít bránu do budoucnosti.

Já to předám technikům, aby vyšetřili vaši linku.

My jsme pane Nováku spolu hovořili a já se vás na něco ptal, ale už nevím na co.

Říkáte windows 95? A nějaký operační systém tam nemáte? ........

Bohužel to v databázi nemám. Já tu vlastně nemám ani tu databázi.

Napište si tam ping. Jako ping pong, ale bez pongu.

Ten nenormální šum co slyším je normální?

Dobrý den, u telefonu Kamil Dušák, co vám mohu udělat?

Obávám se, že jste připojen....

Pište si: ó jako Olina, es jako Saša, kvé jako písmeno kvé...

Bohužel nejsem ochoten vám pomoci..., ehm, tedy schopen.

Vteřinku, já se podívám na stav vaší linky...., aha já vidím, že jste omezený.

Když tam máte dva antivirové programy najednou, to je jako kdybyste měl u domu dvě bezpečnostní agentury, které se mezi sebou neznají. Hned jak by se potkali, nastal by šrumec!

No dobrá. Já to tam tedy poznamenám. Když si objednáváte ořechy, vypadne synchronizace.

Když se podíváte dolů, tak tam uvidíte dvě ponožky. Máte? Nemáte je tam? Musí tam být....Jo aha! Moc se omlouvám, já myslel dvě položky na monitoru...

Ty dvě modemy na tom diody svítí?

Já vám dám telefonní drát na seznam.

Zeptám se jednoduše, funguje to?

Linka je vedena na jméno Šun Jun Čung Ťin Han? Cože? Aha, takže na pana Nováka...

Tak já tu zadám na techniky servilní požadavek...

Dobrá, tak já vás tedy přepojím zpátky do té nabídky a tam se proklikáte.

Přeji pevné nervy a příjemný večer...

Spyware, to je takový zrůdný program...

Takže jste připojen, to jsem rád. Vám to nefungovalo, protože jste měl nastaveno všechno co šlo úplně špatně, plus ještě něco co snad ani nešlo.

Prosím vás ten splitter jste musel mít v tom samoinhalačním balíčku.

Zákazník: Já jsem technik, na mě můžete mluvit odborně.
Operátor: Rozumím. Chce to po vás autorizaci pop trojky, nebo esemtépéčka?
Zákazník: Ehm..., cože?

Zákazník: K vám se dovolat, to je umění! Prosim vás, vy tam jste sám?
Operátor: Někdy mám ten pocit.

Zákazník: Já vám to hlásil už přede dvěma hodinama a nikdo se neozval! Chci to zrušit!
Operátor: Pane Nováku, nebudeme to dramatizovat...

Zákazník: U telefonu pan Koláček! A nebude to tak sladký hovor jak si myslíte!

Zákazník: Já jsem výslovně říkal, ať mi sem neposílají toho technika co tu byl minule! Jdu ke dveřím, vodevřu a co myslíte? No byl to von!

Zákazník: Já bych křičel, já bych brečel, ale ani na jedno už nemám sílu. Už jenom volám.

Zákazník: Helejte se! To už jste asi pátej s kym mluvim! Já už to celý znova opakovat nebudu! To si tam pořešte!
Operátor: Mohl byste mi to zopakovat?

Operátor: Do jména zadejte O2.
Zákazník: Ó mám dát malé nebo velké?
Operátor: Dejte velké, my jsme velká společnost.

Zákazník: Pošlete sem konečně někoho, kdo tomu rozumí, jinak na to pustím manželku a to teprve budete koukat!

Operátor: Co se týká toho připojení, vy jste už ve vlastnostech?
Zákazník: Co se týká toho připojení, tak jsem už tejden v řiti!

Zákazník: Já bych rád věděl, proč se mi nezobrazuje číslo volaného.
Operátor: Velice se omlouvám, ale tohle řeší kolegové z hlasových služeb.
Zákazník: A kde jsem teď?
Operátor: Na technické podpoře internetového připojení.
Zákazník: Výborně! Já si objednával O2TV a rád bych věděl kdy to bude.
Operátor: Velice se omlouvám, ale tohle řeší kolegové z obchodního oddělení...
Zákazník: Tak to bych rád věděl, proč mi v Mozille nefunguje aktualizace.
Operátor: Je mi líto, ale tohle já neřeším, protože....
Zákazník: Ježíši! Vaší práci bych chtěl mít!

Zákazník: To v Americe, tam by to bylo hned!! Ale vy jste pořád v Čechách!
Operátor: Pane, vy jste ale momentálně také v Čechách.

Zákazník: Já jsem technik!
Operátor: Já vím. Takových techniků sem hodně volá...

Zákazník: Chci okamžitě mluvit s nejvyšším vedením!! To vedení, to je Praha?
Operátor: Obávám se, že Madrid.
Operátor: A vy jste byl kde? V síťových připojeních?
Zákazník: Ne, já byl na dovolené...
Zákazník: Tak mi od vás přišel ten modul...

Operátor: Jaký tam máte modem?
Zákazník: Xavi. Ten se svištěm.

Zákazník: Já mám od vás ten modem Well Aušus...

Zákazník: Včera zase vypadla Prima!
Operátor: A už to funguje?
Zákazník: Teď jo, ale já neviděl poslední díl Letiště! Nevim co se stalo!
Operátor: No ona dala nakonec přednost tomu pilotovi...

Operátor: Máte tam ten kurzor?
Zákazník: Já nevím. To mělo být v tom instalačním balíčku?

Začátek LS:)

13. února 2008 v 10:25 | Dandelka |  All about me
Tak mi pondělkem oficiálně začal nový letní semestr. Chjoooo.... Hned v pondělí nám naštěstí odpadlo vyučování, za to v úterý už jsme museli povinně do školy, a hned na sedm. Ó jé:) To bylo vstávání. Navíc v autobuse se snad všem dělalo špatně z hnusnýho vzduchu, nebo snad z toho jak jsme odvykli dojíždění. První hodina byla teda naštěstí v pohodě. Profesorka se jeví jako celkem normální ženská, tak jen doufám, že jí to vydrží. Anglina byl krásný propadák, protože přestože jsme snad všichni napsali na konci zimního semestru test, tak slovíčka pro nás byly nemalým problémem. Myslím, že pánčelka z nás musela být pěkně nešťastná:D Mno a pak jsme s Káťou naklusaly na náš první aerobic - jako tělák, nemluvím teď o tom maratonu, kterého jsme se už zúčastnily. Prostě se to celkem hodilo do rozvrhu, tak jsme si daly aerobic, až půjdeme na maraton, ať to není taková ostuda jako posledně. Sice to pak nebude taková zábava, ale tu si užijeme teď při hodinách. Skákaly jsme tam jak nadmutý kozy, pletly jsme kroky, prakticky neustále jsme měly vytřeštěné oči, jak tam ty nohy motaji a sukují, a když došlo na posilování, tak jsme se málem vyvrátily. Fakt nechápačka, jak to ta ženská zvládá:) Asi není lenoch jako já:) Když už jsem myslela že tam vypustím duši, zjistila jsem, že to fuška není jen pro mě. Znáte takový to, jak při cvičení cvičitelka zařve to jejích úúúúúúúúúú a všichni to zopakují? Mno tak to se dělo i u nás. Dokud jsme jenom skákaly a poskakovaly tak její skalní fanynky krásně ůůůůůůůůůůůůůů opakovaly. Ovšem došlo na posilování a všichni úplně mrtvý... a cvičitelka zařvala své ůůůůůůůůůůůů a asi ze třech úst se se ozvalo ůůůůůů ale takové jak ze smrtelné postele.. tak to už jsme pak všechny ležely smíchem a o posilování bříška mohla být řeč jen díky smíchu:) Na to, že nohy mě bolely sotva jsem do tělocvičny vstoupila jsme to přežily a už se celkem těším na další hodinu, protože se tam člověk aspoňkrásně nasměje:) Zkuste to:D

Sissi - Černý diamant koruny

13. února 2008 v 10:15 | Dandelka |  Knihy
Sissi - Černý diamant koruny

MarieLuise von Ingenheim

Blíží se oslava tisícileté historie zlatého trůnu v Budapešti a uherská metropole chystá bouřlivé ovace. Vídeň zatím připravila novou atrakci v Prátru - nápodobu italských Benátek včetně kanálu a gondol. Císař František Josef navštěvuje Prahu, aby převzal dar Čechu - komfortní dvorní vlak. Císařská rodina má však starosti. Následník trůnu Frantiček Ferdinand se léčí z vážné plicní chodoby a svou nemoc snáší velice těžce. Je zachmuřený, propadá depresím, a navíc si děla starosti o snoubenku Žofii Chotkovou. Když ho v sanatoriu překvapí návštěvou milovana teta Sissi, vyzná se jí z neutuchající lásky ke své vyvolené, se kterou je už tajně zasnouben, a Sissi u ráda přislíbí pomoc. Po návratu do Vídně vysílá svou dvorní dámu do Čech, aby dívku našla, což se nakonec skutečně podaří. Dalším problémem se pro ně stává vydírání císařského páru Sissinou neteří, která byla zprostředkovatelem setkání Rudolfa s její kamarádkou na Mayerlindu, kde Ruolf zemřel. Sissi opět nemá stání a podniká cestu na Korsiku, kde se svým doprovodem málem zahyne ve sněhové bouř, ve které se ji údajně zjevil duch jejího zesnulého syna Rudiho. Po návratu do Vídně se musí soustředit -ač nerada - jen na jediné: na odjezd do Budapešti, kde se připravují oslavy uherského milénia, tisíciletí svatoštěpánské koruny.

Exkurze do Zoo

11. února 2008 v 20:37 | Dandelka |  Šímek
V naší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla na škole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lechnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, že profesor Lechnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickém kabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňkát, který byl znám jako milovník přírody a choval na školní zahradě králíky v kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřel přípravy a četl:"Téma hodiny: Králíky. Cíl: Nakrmit je." Pak přípravy zavřel, seřadil nás a dodal: "To byste kluci nevěřili, co ty potvory sežerou." Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosil domů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyřlístků a ještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.
Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl: "Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte po mně." Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: "Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!" aj. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, ža mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: "Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře. Jsem chytřejší než si myslíš." Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky: "Pardon, doktore, nevěděl jsem, že přednášíte. Zdálo se mi, jako by se tu válcoval plech." Tehdy poprvé se Zelí rozzuřil: "Vy nehodní chlapci," zašeptal, "za trest vám dnes neprozradím nic nového o ježkovi."
Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady. Již týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou. "To uvidíte, co je na světě zvířat, holedbal se," a každé jiné! Jen o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře!" Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem: "Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej!" "O tebe strach nemám, Pelnáři," zasmál se Zelí, "ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí." Pelnář si sedl a huhňal výhružku: "Uvidíme, hlávko!"
V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda velký tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí:"Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží," omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: "Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!" Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: "V 9.48 jede další vlak." A skutečně. Přesně 9.48 stál vlak před námi. Sice nákladní, ale stál. Cesta na uhlí ubíhala klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou. "Prosím o slevu," žádal profesor. "Nedělejte nám ze ZOO holubník, pane mistr," obořil se vrátný, "horničtí učni jsou hlášení až na čtvrtek!" Učitel zrudl: "Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!" "Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř," trval na svém vrátný, "proto zaplatíte plnou cenu." Profesor odvedl vrátného stranou. "Nechci slevu zadarmo," pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu. Vtrhli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: "Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl!" V tu ránu byl Zelí na stromě. "Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končím exkurzi!" Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilónu opic. Chlotečka Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že otec nebožtíkův znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty. " Pane profesore," volal, "to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!" "Nadechni se, Milovský volal Zelí zoufale, "to je krajta!" Pak zavřel oči a šeptal: "Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule..."
Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal: "V 17.05 je tu hroch!" "Až v 05?" divil se Zelí," to mohu ještě seskočit a rozplést Milovského." Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O pár vteřin později už pedagoga vozil po zahradě. "To byl špatný vtip, Pelnáři," volal doktor Zelí, "připrav si žákovskou knížku." Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a již dávno neřídil směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.
Pelnář dostal od vedení ZOO za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a reperent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou: "K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu."

Jak jsme vítali Australana

11. února 2008 v 20:36 | Dandelka |  Šímek
Zvýšení turistického ruchu je věc chvályhodná a prospěšná. My poznáváme cizí kraj, cizi mrav, zahraniční turista pak pokochá se krásou naší domoviny. I památná místa budou zvelebena. Tak kupříkladu na zdi hradu Velhartice se vedle nápisu "Hosnedl, Klatovy 246" objeví "Uma řejk, Persie", vyryto malajskou dýkou. V brdských lesích vzpomene elegantně oděný indián válečné stezky dědů, na Císařské louce budou před koženým stanem Eskymáci porcovat slona.
Ačkoliv naše obec není právě význačným letoviskem či lázněmi chvalné pověsti, přece se nás celá akce dotkla netušenou měrou. Alois Sloup, řezbář, co bydlí za kostelem, má bratrance v Austrálii. Dřív jsme to přecházeli mlčením, ale poslední dobou, když je to dovoleno, se zajdem občas pozeptat, co nového v Melbourne, jaký je stav vody v australských tocích, i jinak lehce rozprávíme. Onehdy povídá Sloup jen tak mezi řečí, že Fred, jako bratranec, přijede koncem srpna na návštěvu. Srdce prý zavolalo - přes oceány a kontinenty do rodné vísky Australan přilétne. Tak to povídá a přitom klidně vyřezává Betlém.
Nás však tato zpráva vyburcovala k horečné činnosti. První začal předseda. Na schůzi výboru překvapil všechny přítomné návrhem , aby do znaku obce byl umístěn místo užovky divoký australský králík. Všechny to zarazilo, ale když jsme pochopili příležitost k proslavení vesnice, roztrhl se s návrhy pytel. "Obnovíme kanalizaci po předcích," zapřisáhl se okresní hygienik. "Vzpomeneme si, kde byl rybník," vřískl porybný. "Zeptáme se ve městě, kudy vedla silnice," prohlašoval cestář. "Zavedeme petrolejky, louče čadí!" volal rovášněný elektrikář Krupka. A když se i soused Linka zavázal, že bude pást kozu jinde, aby mohly zase jezdit vlaky, přišel se svou troškou do mlýna i předseda JZD. "Já, soudruzi," řekl a praštil čepicí do stolu, "štěstí, že máme srpen, mu ukážu žně v plném proudu!" Tichý a ušlápnutý agronom Pešek se odvážil namítnout, že ještě není zaseto. "A hele," řekl předseda, "aspoň nebudou práce s výmlatem. Ale čtrnáctýho piju, pánové, jako by byly obžínky. Termíny v kalendáři jsou mi svatý." "Ale co ukážeme Australanovi?" šeptl ušlápnutý agronom. "Kohoutí zápasy," zareagoval veterinář, ty jsou za mořem oblíbený. A dva kohouty snad v družstvu seženeme. Přinejhoším nám vypomůže školník Vodička. Ten jejich má nejmíň osm." "Co vypomůže - odevzdá je." řekl předseda a napsal výnos. "Jak tady ten chlap bude vlastně dlouho?" napadlo ušlápnutého agronoma. "Asi deset dní," prohlásil Tětiva, který bydlel hned vedle Sloupa a měl všechno z první ruky. "Hergot, tak dlouho kohouti zápasit nevydrží, i když je budeme popichovat," zachmuřil se tajemník, "musíme vymyslet ještě něco." Ponocného návrh, aby Australan skákal ve stodole s trámu do slámy a tak si užil, neprošel. Také návštěva koupaliště byla zamítnuta, protože Australan, šťoural, by v něm jistě hledal vodu. Plavčík Masák přišel sice v očekávání spropitného s konstruktivním návrhem, aby se dno nádrže natřelo na modro a on že by s kabiny dělal "šplouch, šplouch" a občas zakřičel "topím se!", čímž by iluze byla dokonalá - ale co dělat v případě, že by Australan iluzi podlehl a chtěl by si zaskákat s pětimetrového prkna? To nevěděl nikdo. K večeru jsme však přesto sestavili program rodákova pobytu u nás.
Vypadal takto:
1. den: Uvítání před kašírovanou školou, poté slavnostní zahájení kohoutích zápasů.
2. den: Kohoutí zápasy.
3. den: Kohoutí zápasy.
4. den: Kohoutí zápasy.
5. den: Slavnostní zakončení kohoutích zápasů a hostina z poražených.
6. den: Beseda o kohoutích zápasech.
7. den: Beseda s Pavlem Kohoutem.
8. den: Promítání filmu o kohoutích zápasech "S hřebínkem na život a na smrt".
9. den: Slavnostní zakončení Australanovy návštěvy a předání čelenky k kohoutího peří.
A tak nastal dlouho očekávaný den. Před ladovskou školou visel obrovský plakát s heslem "Vítej, milý Frede Sloupe, zas tě náruč rodná houpe". Ve výloze samoobsluhy se skvěly nápisy "Mluvíme finsky a nářečím Siuxů", neboť jsme předpokládali, že v těchto jazycích se s námi Australan chtít domluvit nebude. V hasičské zbrojnici byli od časného rána ukryti kohouti, které agronom pošťuchoval klacíkem, zatímco náves se pomalu plnila. Na žerdi měl původně vlát australský prapor, ale protože si nikdo nemohl vzpomenout, jak vypadá, vyvěsili jsme aspoň vlajku místního Slavoje, na kterou kovářka přišila pentličky "Nazdar!". V levé části náměstí byli podle velikosti seřazeni žáci devítiletky, kteří pod vedením harmonikáře Douši cvičili píseň "Touha po domově". Zvláště malebný obrázek skýtali žáci 6.B. Podle návrhu ředitele školy byli každý žák a každá žákyně opatřeni na bříšku mošničkou a poskakujíce představovali klokánky. Napětí vrcholilo. Byl přinesen chléb se solí, děti rozkošně hulákali píseň, kohouti zuřili, jeden dokonce agronoma klofnul, pentličky vlály a žáci 6.B poskakovali s mošničkami radost pohledět, když se doprostřed slávy přišoural Alois Sloup, v jedné ruce Betlém, ve druhé dopis. "Tak nic," řekl, "Fred nepřijede. Odložil návštěvu na neurčito." Předseda smutně rozpustil shromáždění. Ředitel školy ve snaze zachránit situaci navrhoval, abychom alespoň oslavili šestnácté výročí zrušení pastoušky, ale to už byl na náměstí sám.
Fred Sloup přijel nikým neočekáván asi za čtrnáct dní. Poznali ho pouze tři výminkáři a uličník Jarda Slabihoudek mu prakem srazil klobouk s hlavy. A dobře mu tak, cizákovi! Australan nebo Eskymák - ať vidí, že my Češi před nikým páteř neohnem!

Čistá láska vítězí

11. února 2008 v 20:36 | Dandelka |  Šímek
Je to zajímavé, jak v přírodě k sobě vždy tíhnou dvojice různého pohlaví. Šneci, ještěrky, blechy, koroptve, jezevci, sloni, hranostajové, polární lišky, sovy, tchoři, veverky, kapři a lidé. Všude je tatínek a maminka, všude jsou námluvy, ostych a dobývání. Ba věru krásně tento úhlavní pud všeho tvorstva popsal Alois Jirásek v básni Ze života hmyzu. I jiní spisovatelé neuzavírají se nutkání onomu a popisující jej tak dovedně, že mráz čtenáři po zádech divně přebíhá a luzné představy honí se maně hlavou. Kupříkladu rozněcují představy tito spisovatelé: Šrámek Fráňa - Léto (str. 24-25, 121-133), Zola Emil - Nana (str.1-330), ten sprosťák, co napsal Dekameron (celá kniha), Hrabal Bohumil (velmi nemravný, na každé stánce se to dělá dvakrát), Klička Benjamín - Divočka Jaja (kap. 7, str. 124-126).
V patnácti letech jsem měl tyto knihy přečteny až třikrát. Teoreticky jsem byl tedy vzdělán v oněch choulostivých věcech důkladně a zbývalo jen nabýt náležité praxe. Nechtěl jsem ji však získat za mrzký peníz v domech, které se nazývají veřejnými a jimž noha slušného jinocha zdaleka se vyhne. Včas mě varoval otec před těmito úkryty neřesti, které sídlo své mají převážně v suterenních prostorách na předměstí, v brlozích, kde čpí pivo a líčidla ohmataných krásek a šváb trvale usadil se, aby svou přítomností dokreslil ubohost předměstí. Také jsem nechtěl kouzlo poznání promrhat v rychlosti v chladných nocích na Petříně, kde, jak jsem slyšel, chlípní důchodci triedrem do křovíček nakukují a zneužívají tak citů nás mladých ke svému povyražení. Na taneční zábavě se mi také dívku shánět nechtělo. V potu rozdychtěných těl a hlučné tančírny nacházel jsem erotiku příliž hrubou. Toužil jsem neustále po lásce čisté jako horský potůček z jara, kdy jeden druhému se odevzdá bez postranních úmyslů a po poznání chlapec i dívka odejdou radostněji pracovat do továren a polí, aby se zítra navečer znovu sešli v seníku, o píd blíže společnému štěstí. Tak jsem si představoval svou lásku. Ne v mansardě bez příslušenství, kde děvčata, nepodchycená ve Svazu mládeže, povalují se chatrně oblečena rozkošnicky na polštářích a divanech a levným alkoholem lákají chlapce do svých náručí, aby pak k ránu hodila do prasátka další minci. Kde však najít ženu čistou, nezkaženou, vzdělanou, pracovitou a půvabnou jako květ blatouchu v ranní mlze? Mé spolužačky nepřicházejí v úvahu. Jsou již všechny zadány starším pánům, kteří jim dárky a voňavky po školníkovi posílají a večer pak za město v autech je vyvážejí do míst, kam matčino oko nedohlédne a cizí bankovka s diskrétním šelestem za punčošku se vsune. Ó, jak jsou vypočítavé ty naše žákyně! I při písemkách, když nepřipraveny po prohýřené noci loudí o radu, nechávají jakoby náhodou nahlédnout v místa, kde se jejich těla liší od našich chlapeckých, rovných.
U nás v tělovýchovné jednotě už je to lepší. Ženy dnes vůbec tělocvičení opomíjejí. Ve vzpěračském oddíle, kam jsem se při cestě za láskou přihlásil, věřte nebo nevěřte, nenašel jsem jedinou cvičenku a to nehovořím o rugbistech, boxu a zápase řeckořímském, kde člověk ženu také nenajde, protože jsou to sporty cudné, až puritánské, kde výstřihem omámit člověka nelze. Zato však v plavání, tam je ženami přecpáno, že mnohdy dna bazénu nevidíš. Tam nymfy rozprostřely své sítě a více než na precizní tempa crawlu dbají na to, aby voda byla vždy průzračná a mužských diváků dostatek. A atletika? Stejná neřest. Při skoku do výšky dívky všelicos ukazují a nazývají to horinem.
Jak jsem záviděl Romeovi Julii, Petrovi Lucii, Ruslanovi Ludmilu, Oldřichovi Boženu, jak jsem záviděl všem šťastným dvojicím! Ale čím více nad celým problémem přemýšlím, tím více seznávám, jak je u nás méně a méně Julií, Lucií, Ludmil, Božen a sousedek. Ondy jsem si myslel, že konečně tu pravou mám. Pilná byla, povoláním švadlena, s trochou fantazie i pohledná, čtení ani psaní jí nečinilo zvláštní obtíže, ale bohužel otec mi tuto známost rozmluvil. Rozdíl pěti generací se mu zdál trochu velký. Snažil jsem se otce přesvědčit, že večery s ní nebyly nikdy nudné, že leccos pamatuje. "A kdybys ji slyšel, otče," horlil jsem, "vyprávět, jak potkala řvéda na Karlově mostě za třicetileté války, sám bys ke krbu přisedl a otázky z historie položil!" Tvrdý otec však přesto sňatek nepovolil.
Dál tedy hledám svůj ideál. A nepospíchám. Věřím, že svou Julii najdu. Dobrý kamarád je prozatím lepší než žena. Vždyť nevyvztekali se dosyta Tři mušketýři, Vinetou s Old Shatterhandem, Kolben s Daňkem a Chruščov s Bulganinem? Tak vidíte.
Do té doby, než najdu žínku sobě rovnou, vystačím si s Karlem

Jak jsem rukoval

11. února 2008 v 20:29 | Dandelka |  Šímek
"Vojenská služba jest nejčestnější povinností každého občana našeho státu, co má mužské pohlaví a měří nejméně 150 cm." Tolik úřední spis. I mne povolali. Měřím 151 cm a jmenuji se Ivan. Mé názory na vojnu nebyly jednoznačné. Brožurky sice tvrdily, že vojna jest největší blaho pro mladého muže a svírat pušku - milenku dá organismu pocítit větší slasti než pochybné známosti za vraty činžovních domů. Ale na druhé straně nápisy vojáků na záchodcích předních pražských lokálů tvrdily pravý opak. Také kamarádi, kteří přišli za dva roky až tři roky z vojny, neplýtvali slovy chvály. Když jsem zelené sukno bránil slovy z příruček, bili mě a křičeli cosi maďarsky. Hezký obrázek, který jsem si o vojně vytvořil, pokazil i rotmistr Rudolf Nusle, náš soused. I když jsem se snažil mít ho rád, musím přiznat, že jej vojenská služba poznamenala. Výložky neodložil ani ve vaně a vyznamenání si přilepoval leukoplastí na nahou hruď. Ze zásady odmítal pít mléko, neboť se mu zdálo málo zelené. Rotmistr Nusle vůbec rozeznával kvalitu podle barev. Kdo byl zelený, byl dobrý. Kdo měl barvu jinou, byl lump. My jsme měli protekci, neboť se jmenujeme Zelenkovi, zato lékárník Černý z druhého patra nacházel často před svým prahem rozbušky, dvakráte pak pod rohožkou minu. I jinak si soudruh Nusle počínal jako správný voják. Na Štěpána rozehnal koledníky útokem na bodák, v pokoji měl zákop, kde přijímal hosty, a po uzavření domu si otevíral dveře granátem. Do schodů se pohyboval pouze přískoky. Ve volných chvílích shromáždil rodinu a promítal zpomalené válečné filmy, a vrhaje se co chvíli k plátnu ukazoval naběračkou chyby vojevůdců. Přes tuto úpornou snahu nebyl však již deset let povýšen, a proto zatrpkl a snažil se sestavit vlastní armádu.
Sledování všech těchto momentů a postřehů snad způsobilo, že jsem se na vojnu příliš netěšil. Kromě toho jsem byl ženat a musel se starat o početnou rodinu. Snažil jsem se spíše této čestné povinnosti uniknout, ale marně.
Jednoho 1. října, oblečen v tepláky, s malým balíčkem jídla pod paždí, doprovázen svojí družkou Annou, pěti nevlastními a třemi vlastními dětmi, jsem se vydal na nádraží. Anna brečela. Vlastní děti se rvaly s nevlastními. Byl jsem trochu nesvůj. Zejména mě rozčilovalo, že občané mě zřejmě považovali za kočovníka a dívali se na mne soucitným okem. Co chvíli někdo přistoupil a žádal, abych mu nabrousil nůžky. Nevlastní děti využívaly dobroty těchto soudruhů a začaly žebrat. Anna spínala ruce ke kolemjdoucím mužům a svěřovala se: "Jede na vojnu, běda, teď budu ve svém bytě ve Vladislavově ulici č. 2, IV. patro, telefon 224 628, úplně sama!" Někteří z pánů se zastavili, zapsali adresu a slíbili, že rádi vypomohou v udržování domácnosti. Jen se přimlouvali, aby Anna dala děti k babičce. Jeden pán dokonce slíbil pomoc hned ten den večer. Měl jsem v očích slzy štěstí. Ted už jsem z vojny strach neměl. Dva roky utečou, přijdu, bude mi jednadvacet a máme život před sebou. A skutečně. Vojenská služba nebyla tak zlá, i vyznamenání jsem získal. A nových věcí, co jsem poznal: mýdlo, příbor, ručník, denní styk s muži, rádio, televizi, pyžamo a vězení. Pravda, dostal jsem sice několik anonymních dopisů, že Annina láska ke mně není stálá, ale znám ty závistivce, co boří mladá manželství, a byl jsem klidný.
Vracel jsem se domů dokonce hrdě. "Neprohýřil jsi dva roky, Ivane. Jsi silnější, hrud ti zdobí FO a z nakradených dek ošatíš rodinu."
A pak přišla ta chvíle. Zazvonil jsem u dveří svého bytu. Dlouho mi nikdo neotvíral. Bušil jsem tedy a i kopance přidal. Jakýsi muž odkryl špehýrku a zvolal: "Zmiz, dnes pomáhám já." "Děkuji," řekl jsem, "ale už nepotřebuji. Vracím se z vojny." "to je jiná," pravil muž, "i když jdete poněkud nevhod. Račte si převzít inventář."
Shledání s Annou bylo radostné jako vždy a večer jsme si došli pro děti. Přepočetl jsem nevlastní. Bylo jich sedm. Ty mne ale tolik nezajímají. Mé vlastní byly pořád jen tři. A já jsem rád, že mi Anna byla po celou vojnu věrná.

Jak mě otec posílal stávkovat

11. února 2008 v 20:29 | Dandelka |  Šímek
Moje dětství bylo radostné jako snad dětství každého chlapce a děvčete v naší republice. Ovšem nebývalo tomu tak vždy, že děti na slunci bezstarostně mohly skotačit jako dnes a po hře k matce do kuchyně přiběhnout a do sytosti masnými výrobky se zaplnit a ještě podmáslím zapít a froté ručníkem otřít mastná ústa. Však mi otec často vyprávěl se slzou v oku, jak to bývalo dříve. Země byla vysávána cizáky a jejich domácími nohsledy, na zámcích bouchaly láhve šampaňského, paničky zkracovaly své sukně, po bulvárech se vlnily nevěstky a lahůdkářské obchody se vysmívaly do ulice svými cenami v přeplněných výkladech, Baťa zaplavil republiku nekvalitní obuví - nalákal zákazníka nízkou cenou a za šest let sis mohl jít pro nové.
Naše rodina na tom nebyla tak zle při vší nouzi. Bydleli jsme ve vyřazené tramvaji v Záběhlicích až do roku 1950, kdy vůz musel znovu na trať. Díky tomu jsme dostali nový byt, ve kterém jsem už vyrůstal já. Otec nenáviděl jedináčky, a tak jsem brzy měl 9 bratrů a 3 sestry. Pravda, dalo by se říci, že je to na dva pokoje trochu moc, ale vždy nás bylo nejméně polovina v polepšovně a ostatek v Pionýru, takže u nás klidně mohl žít dědeček s babičkou, teta Anna se svými dvěma muži a přátelé.
Zasedl-li u nás uliční výbor ke schůzi a my děti hlučeli, stával se otec nervózní a tvrdil, že děti si dneška neváží a že by na nás měl přijít soudruh Herodes. Přiznávám, otec měl se mnou starosti. Neměl jsem nic na práci, proháněl jsem jen děvčata a míč. Ale ve čtrnácti letech zahálka skončila a nastoupil jsem do učení v Tesle Karlín. Otec mne ráno probudil a zdál se být nějak naměkko. Omyl mě do půli těla, pak otevřel skříň, vyňal nové montérky, dal je do tašky, přidal bandasku s kávou, krajíc chleba a do kapsy mi složil ranní noviny. Pak mne vzal za ruku a vedl městem. Zpočátku jsem si poskakoval, ale čím blíže továrně, stával jsem se vážnější a začínal jsem rozumnět stisku otcovy paže. Před branou ukázal otec na píchačky, blyštící se u vchodu a pravil: "Přestáváš být dítětem, stáváš se soustružníkem. Kupředu, Václave!"
Mistr Podhola mě přivítal širokým úsměvem: "Tvého otce znám, chlapče, vedl u nás stávky. Ty však budeš muset pracovat!" Celkem nás učňů bylo v továrně 124. Učili jsme se, jak ovládat soustruh, kout železo, dokud je žhavé, naučili se zdravit členy závodní stráže a ukázali nám, kam odevzdávat příspěvky. S hlavou plnou dojmů jsem se vracel domů. Otec už stál ve dveřích a vida mě houkl do kuchyně: "Maminko, stav na stůl, vrací se nám Václav." Večeřeli jsme mlčky. Po polévce mě otec vybídl: "Nu, synu, pověz jak je mezi stroji!" Vyprávěl jsem, jak šel den, a otec byl stále zachmuřenější. Když jsem skončil, zeptal se výhružně: "A co stávka, nebyla?" "Nebyla," řekl jsem. "Tak cos tam dělal?" vstal otec a odepnul řemen. "Víš, kolik já vedl stávek? 316 do roka a ostatní dny byly svátky a dovolená." "Ale dnes je jiná doba," namítl jsem. "Továrny nám patří." "Neříkám, že ne, ale aspoň dopoledne se stávkovat musí, aby buržuj viděl, že jsme pořád připraveni, kdyby se vrátil. Zítra zorganizuješ stávku v Tesle Karlín."
Ještě týž večer mě vzal na půdu a pravil: "Vybereme správné transparenty, které dají vašemu boji punc." A skutečně, bylo z čeho vybírat. Půda byla plná až ke střeše roliček hesel pro každou příležitost. Otec vybral namátkou čtyři. "Tyto transparenty rozdáš a předložíte své požadavky vedení závodu."
Druhý den ráno jsem v šest hodin vstupoval do továrny s pobuřujíci písní na rtech. V sedm jsem se podle návodu vyhoupl na soustruh a vyzýval k zastavení práce. Bylo to celkem zbytečné, protože ještě nikdo nezačal dělat a někteří mě okřikli, neboť jsem je vzbudil. Zkusil jsem tedy rozvinout transparent "Zrušte robotu!" To už mě odváděli dva členové závodní stráže, a než jsem stačil vykřiknout otcovo oblíbené heslo "Pryč s protektorátní vládou", stál jsem před předsedou závodní rady. "Půjdeš před soud, chlapče," řekl mi, "vedeš divné řeči!" "Česká pole do českých rukou!" vykřikl jsem. Srazili mne sádrovým sousoším k zemi...
Dnes žiju v sanatoriu uprostřed lesů a stávkuji každý den. Všichni se mnou souhlasí, ba i lékaři se někdy řadí do průvodu a nesou mi transparenty. Každým rokem, brzy po nástupu učňů do Tesly Karlín, rozlétnou se dveře našeho sanatoria a vejde jeden z mých sourozenců s několika transparenty v podpaždí. Stávky v sanatoriu jsou pak mohutnější a mohutnější...

Mezinárodní soutěž jedlíků

11. února 2008 v 20:28 | Dandelka |  Šímek
K naší rodině nebyl osud příliš příznivý. Otec opovrhl prací řka, že není důstojná moderního člověka, a náhodnými výhrami chtěl dosáhnout úrovně, o které se píše v novinách. Sbíral kožky, sázel sportku a nutil sestru, aby za úplatky krátila cizincům dlouhou chvíli. Naše příjmy však stále nedosahovaly patřičné výše, přestože i já jsem přiložil ruku k dílu a prodával Večerní Prahu dlouho do noci. A že jsem si nevybral špatné místo. Opřen o smrk v Krčském lese jsem daleko široko neměl konkurenci. Nevěřili byste, jak málo lidí chodí večer na houby. Nebýt několika milenců, kterým jsem vnutil výtisk ve správné chvíli, těžko bych mohl jet domů tramvají jako pán.
Jednou, když jsme seděli doma u stolu nad nakreslenou večeří a otec pročítal mou Večerní Prahu, padl mi zrak náhle na titulek: "Pozor - soutěž! Karneval pražských jatek - Lucerna. Soutěž o nejvtipnější masku, Miss řunka 1967, mezinárodní soutěž o největšího jedlíka všech dob!" "To je příležitost pro naši rodinu," zvolal otec. "Obsadíme hlavní disciplínu, soutěž jedlíků. A hned začneme s tréninkem. Od této chvíle nikdo nepozře ani sousta," rozkázal, a aby zamezil pokušení, vygumoval večeři. Všichni souhlasili, že soutěž jedlíků je poslední příležitost, jak nabýt sil. Den před závodem nás otec vodil kolem řeznických krámků, abychom vyladili formu. Měl jsem formu tak vyladěnou, že jsem nemohl už déle bez jídla vydržet a v nestřežené chvíli jsem zhltl dešťovku, kterou vykrmujeme hlínou na vánoční hody.
Druhého dne jsme se zbytkem posledních sil doklopýtali na karneval. Uprostřed sálu už rozhodčí přijímal přihlášky k soutěži nenasytů. Vedle vypasených závodníků, většinou z jatek a z ciziny, jsme nevypadali jako favorité. Nedbali jsme však posměšků a zaujali místa u stolu. Na zádech jsme měli startovní čísla. Zazněl gong. Otec pohledem povzbudil rodinný tým, kterému šlo o všechno. Číšníci přinesli příbory. Děda nevydržel napětí chvíle a v rychlosti ho snědl. Otec se rozčílil a vyčinil mu, že se před závody zbytečně nacpává kovem. Začalo první kolo soutěže. Před závodníky se objevily mísy s padesáti švestkovými knedlíky. Polykali jsme je po čtyřech, děd jedl i nosem. Otec - trenér neustále udržoval přehled a volal: "Zachovávat rytmus, závod teprve začal, a hlavně pozor na žrouta s číslem 13, hází to do sebe jako lopatou!" Celá naše rodina prošla prvním kolem a bezpečně splnila časový limit tři minuty. Asi třetina našich a zahraničních závodníků odpadla a někteří nastoupili do druhého kola s funěním přejedených, zatímco my měli pořád neskonalý hlad. Druhé kolo bylo zcela naší záležitostí. Otec, vida kopec jídla, litoval, že u příležitosti soutěže nevystrojil sestře svatbu. Do třetího kola nás šlo sedm. Naše rodina, závodník s číslem 13 a jakýsi švýcarský břicháč, vytrénovaný eidamem, který každý knedlík zapíjel půllitrem piva. Před každého z nás postavili sto knedlíků. Děd snědl čtyřicet a zdál se být vyčerpán. Kov v žaludku přeci jenom tížil. Nerad se loučil s jídlem a bylo trapné, když zbylé knedlíky balil do papíru, mumlaje cosi o nevšední kvalitě těchto kuliček z těsta. Maminka vzdala při sedmdesátém a otec ji proklel. Ve čtvrtém kole zastupoval rodinu otec a já. Z konkurence zbyl nebezpečný žrout s číslem 13, zatímco břicháč při devadesátém knedlíku puknul. Otec nenávistně pozoroval žrouta, který se na nás usmíval a vypadal, že je ve formě. "Zabil bych ho," šeptal. "Abych se ti přiznal, jsem už skoro najeden a ani mi knedlíky tak nechutnají." Také já jsem nebyl při síle. "Musíš vydržet," poroučel tatík, "jsi naděje rodiny, od dvou let jsi hladověl." "Udělám, co mohu," slíbil jsem a sáhl po nové várce - dvoustovce. Otec snědl třicet a zdál se být vyřízen. Pomocí sugesce a hesla "Ukaž, že jsi jedlík, vsuň tam ještě knedlík" jich zdolal osm a omdléval. Z posledních sil se ještě doplazil ke žroutovi a chtěl ho rdousit. Pak ale definitivně klesl. Celá tíha finále ležela na mně. Při padesátém knedlíku jsem však cítil, že nemůžu dál. Soupeř měl náskok dobrých šedesáti a zdál se být teprve správně rozjeden. Obecenstvo se dostávalo do varu. Přesvědčoval jsem se, že mám hlad, předříkával si: "Jeden za maminku, jeden za tatínka," a pěchoval jsem do sebe ty nechutné mastné koule. Oči se mi podlévaly krví, dech se mi krátil. Bylo mi jasné, že tohoto soupeře nezdolám. Pokusil jsem se o trik. Vstal jsem, vsunul ledabyle knedlík pod tvář a zasupěl: "Nabízím remízu, Budulínku nechutný, nehazarduj se zdravím!" Žrout s číslem 13 se ke mně otočil, spolkl šest knedlíků, zajedl chlebem a pravil důstojně: "My ukrajinci remizy ně znajem." Poznal jsem, že je všechno ztraceno. Ten člověk má trénink, o jakém se mi ani nesnilo.
Otec nás seřadil. Čekali jsme výprask, ale tatík prohlásil: "Pojďme domů! Porážka od přítele není hanbou."

Cesta na sever

11. února 2008 v 20:28 | Dandelka |  Šímek
Říká se: "Všude dobře, doma nejlíp." Ale my Češi jsme už takové povahy, že toužíme občas vyjuknout za hranice. Podívat se, co soused dělá, zda nás nedohání v hospodářství, zda Turek nebrousí kinžál a Avar s Tatařínem ostruhy nezatíná. Leč doby neklidné jsou ty tam. Avar vymřel, Sasík usadil se, ba i Bosňákem jsme skoro jedna ruka. Ale touha poznání ta přetrvala. V hlavičce to vrtá: "Vyjeď si do ciziny, ať se můžeš pochlubit, že jsi Čech, omyj se v moři, ochutnej koštéře, švýcarského sýra, ať se dovíš, zda žaludek poškádlí jako Laktos, nahni se nad propastí v Alpách, ať si vážíš Polabí. Tvé kamarády ze Svazu dávno již cizina pohostila a ty, Honzo, stále za pecí, přestože známky platíš řádně a onehdy na schůzi i tajemník OV po tobě zálibně okem šlehl, když jsi ho v podnapilém stavu velebil...
A touha zvítězila. Vyjel jsem si na Balaton, podmanil si Jadran a zalenošil jsem na Krymu. S bratrem Polákem brýle jsem měnil a v Rakousích jsem se slušně oděl. Když jsem se dokonce pomiloval s Květem Kuby, začalo mne cestování nudit. Příliš snadno jsme cizinu dobyli, přátelé! Poezie se nám nějak vytrácí. Nebylo lepší sekerkou klestit si cestu ke hranici jako ondy a v hýždi cítit vlčákův chrup?
Zatoužil jsem opět po romantice. "Na severní pól se podívám letos o dovolené," řekl jsem si. "Mohl tam Amundsen, můžu tam taky." Opatřil jsem si u pohodného starší psí spřežení a po troškách shromáždil polární výstroj včetně vlajky odborů, kterou jsem hodlal vstyčit na pólu, abych imperialistu poškorpil a ukázal mu, komu patří sever. Koncem června, právě když mi začínala dovolená, jsem už byl dokonale uchystán na cestu. Přípravy mě sice stály mimo jiné levé ucho a dva prsty, ale psi mě poslouchají na slovo. Zbývalo jen čekat na sníh. Sledoval jsem napjatě předpovědi počasí, ale příznak zimy nepřicházel. Dokonce jsem se zkoušel rouhat Bohu, abych přivolal sněhovou kalamitu, ale Hospodin to nějak převrátil a přišla vedra, že mi dva polární psi pošli steskem. Ukradl jsem sice sousedům ratlíka, abych vyplnil mezeru ve smečce, ale byla to náhrada spíše symbolická. Koncem listopadu napadl konečně přes noc jemný poprašek kýžené běloby. Bál jsem se, aby neroztál, a vyrazil jsem proto časně z rána. Kolem jedenácté zazněl můj výkřik "Jupí!" a celé spřežení se dalo do pohybu. Občané Holešovic vybíhali z domů a nadšeně zdravili mou expedici. Pak jsem projížděl mnoha českými městy a vesničkami a poznával rázovitý a pracovitý lid. Předseda MNV ve Lhotě mě uvítal s kyticí hlohu a sdělil mi, že v obci vymítili negramotnost. Mládež ve Vestci se na mou počest zavázala, že vypěstuje dýni šest metrů velkou a šestnáct tun těžkou. Nechápu sice jak, ale vím, že to dokážou. Jsou to pionýři. Pak jsem se zúčastnil ještě mnoha besed, manifestací a potlachů, až jsem dorazil ke hranici. Závory byly otevřeny, celníci ve slavnostních uniformách salutovali a velebně broukali melodii "Chceš píseň Severu znát..." Malebně působil i nápis na stěně celnice:
"Soudruhu - vás proclíme,
neb vás ctíme
a vše o vás víme."
Klesl jsem dojat na rodnou hroudu. "Tuto zem mám opustit kvůli točně, byť jen na dobu zaslouženého odpočinku? Zem hejtmana Jana Zižky, Prokopa Holého, plk. Emila Zátopka a dalších, dalších populárních soudruhů? Jak malicherná byla moje touha po romantice!" Obrátil jsem spřežení a za dojatých pohledů celníků, kteří pochopili, vrhl jsem se zpět mezi své. Byl jsem z touhy po cizině dokonale vyléčen.
Díky tobě, praotče Čechu, že jsi ztekl horu Říp, díky

Moje první šaty

11. února 2008 v 20:28 | Dandelka |  Šímek
Všichni dobře známe to tajemné období mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem, kdy se na tváři chlapce objeví první vous, noha se pronikavě zvětší a v oku se usídlí výraz mužnosti. Tehdy je výchova nejobtížnější. Hoši jsou vzpurní, nedbají slov otce, v ústech se jim objevují hrubá slova, žvýkačky a cigárka. Dívky pak na koupališti použijí i horního dílu plavek a v kabelce nosí fotografie Waldemara Matušky a Ireny Klobukowské. V té době dostávají hoši od rodičů první večerní oblek, který jim otevře cestu do společnosti.
I mně v osmnácti letech cosi šeptalo, že už nejsem dítě. Když jsem proháněl tříkolku naší ulicí, stály dívky na nároží a vzdychaly touhou. Já jsem si však nevšiml ani jediné. Snad proto jsem si vysloužil přezdívky Kamenné srdce, Nedobytný Toník, Hrdopýšek a Idiot. Rozhodl jsem se tedy, že jim ukážu, jaký světák se ve mně skrývá. Odložil jsem navždy krátké kalhoty s jednou šlí, kšandy Nazdar, punčocháče i pletený kříž na vlasy. "Oblékneš se jako gentleman, Toníku," řekla matka, vzala dvěstě korun a šli jsme nakupovat. Prošli jsme Dům módy, kde bylo mnoho hezkých oděvů, ale maminka usoudila, že ceny příliš připomínají drahotu. Také v Domě oděvů se jí nelíbilo. Když však viděla, že nabírám do pláče, řekla: "Neplač, Tondo, vím o jedné hezké uličce, kde se velkosvětsky ošatíš a i na zimníček vybyde." Tam už jsme se přiblížili v cenách minulosti a kvalitou látek budoucnosti. V ulici označené plechovou tabulkou s nápisem "Kotce" se maminka zřejmě vyznala. Pohybovala se rychle od krámku ke krámku, nazývala prodavače křestními jmény a výsledek se dostavil. Na konci ulice jsem stál jako úplně jiný člověk. Štruksové kalhoty mi sice v pase nepřiléhaly, ale poctivý konopný provaz je dokonale přidržel na svém místě. Číšnické sako nonšalantního střihu mi také padne jako ulité, až si pod ně vezmu šest svetrů a otep slámy. Botky byly jedna báseň. Dvojitá podrážka nepropustí vodu ani zjara. Vespod dřevo, navrch piják. I prvou kravatu jsem dostal ten den. Vděčně jsem vzpomenul na vojáka, který ji nosil přede mnou a za celé dva roky na ní udělal jenom tři fleky. Zimníček jsem si nesl přes ruku. Bude třeba tento kus tramvajácké uniformy zbavit naftalínu a o metr zkrátit, aby dosahoval ve světě oblíbené délky na paty. Snad největší elegance a vážnosti mi však dodával zelený plstěný klobouk se širokou střechou, kterou zdobila mohutná štětka z kančích bodlin a dvě borové šišky, které se bohužel jemně drolily a co chvíli jsem lovil zrnko z oka.
Maminka byla ráda, že jsme tak levně pořídili a že pozornost chodců je upoutána na mne. Dokonce i skupina východních turistů začala obdivovat módní střih a linii mých šatů. Pak mne maminka zavedla k fotografovi: "Máš první šaty, synku, ať ti zůstane vzpomínka na chvíli šťastné koupě." Mistr fotograf nám zprvu nerozuměl. "Maškary a svatby nefotografuji," houkl zpoza dveří. "Co je nám do toho," řekla matka, "chlapec potřebuje upomínkovou pohlednici. Má nové šaty." "Je na čase," houkl nevrle fotograf, "tak ať se v kabince převlékne." "Jaképak převlékání," urazila se matka, "má tu novinku na sobě." Mistr zbledl a začal sípat: "Nejsem tu nikomu pro legraci! Platím řádně daně a mé snímky jsou věrné. Odvedte toho hastroše, kam patří, a netruste mi po schodech slámu!" Po těch nepochopitelných urážkách přibouchl dveře a ještě před domem jsme slyšeli jeho lání...
V naší ulici jsem však svou moderností způsobil skutečné pozdvižení. Pozvánky do společnosti se jen hrnuly a všude mé šatky vzbudily zaslouženou pozornost. Dívky po mně dnes jistě touží mnohem více než dříve, ale já ani ted žádné nepodlehnu. Jednoho jsem však novým oděvem přece docílil. Nejsem už Kamenné srdce ani Hrdopýšek. Přezdívá se mi Švihák, Manekýn, Seladon a Idiot.

Pohoda Vánoc

11. února 2008 v 20:27 | Dandelka |  Šímek
Po zkušenostech z loňska, kdy jsme sháněli dary a zásoby na poslední chvíli a utrpěli tak mnoho tržných i psychických ran, rozhodl otec, že letošní vánoce musí být připraveny obezřetněji. Již od 1. máje jsme z mávátek dělali bábrlata na stromeček a pak přes léto hromadili zásoby. Tak jsme 24. prosince neměli žádných starostí a otec nařídil odpolední vycházku, aby nám pěkně vytrávilo a lépe jsme tak užili svatvečera. Vyšli jsme všichni, kromě strýce Balouna, který zůstal doma, aby hlídal před méně zásobenými sousedy.
Kolem páté hodiny odpolední jsme se promrzlí vraceli. Strýc Baloun nás vesele uvítal, hlásil, že je vše v pořádku, a přál hodně štěstí. "Jenom bych ráda věděla," pravila pojednou matka, "kam se podělo ze spíže šestnáct vánoček." "Vánočky?" zamyslil se strýc. "Nazýváš tak snad ty pletené dobroty, kterými se dojídám se svým přítelem Wimpym?" "Kdo to proboha zase je, ten Wimpy?" rozčílil se děd a my pochopili, že strýc Baloun neměl zůstávat sám doma. "Ještě jsem vám o něm nevyprávěl?" podivil se strýc. "Výborný společník a jedlík k pohledání." "Zase nějaký darmožrout," podotkl otec, "doufám, že se vyhne našemu prahu." "To mne opravdu mrzí," zesmutněl Baloun, "netušil jsem, že ho nebudete mít rádi. Jinak bych mu nedovolil ochutnávat kolekce." "Ježíši, to budou zase svátky," vyjekla sestra. Vpadli jsme do pokoje. Skutečně, pan Wimpy byl jedlík k pohledání. Několik, asi čtyřicet krabic bylo již prázdných. "Jsou chutné?" zeptal se smutně otec a podal nezvanému hostu poslední krabici. "Děkuji, ale již opravdu nemohu," opáčil Wimpy, "nějak jsem se přejedl kaprů. Koupili jste pořádné chlapáky. Ale zdolal jsem je," dodal vítězně. "Pečené já rád. Doufám, že jsem vám nevyplýtval všechen tuk?" "Není vám z toho všeho špatně?" zeptala se matka v tichém zoufalství. "No, nebylo mi nejlíp, neměl jsem zapíjet smetanou, ale pomeranče mě zase spravily." "Pomeranče," zaštkala babička, "ty byly na polici." "Ano, správně, stará paní," uznale pronesl Wimpy, "vy máte pamatováka, hned vedle šunky. Udělal jsem vám tam trochu místa." "Ty zapomínáš na konzervy," volal Baloun, "co nám dalo práce, než jsme našli klíček." "Pardon," otázal se náhle host, "odkud jste měli tak znamenitou drůbež?" "To zvíře sežralo i krocana," lomil rukama děd, "kde mám pušku?" "Vánoce jsou svátky míru těšil dědu strýc, "dostali jsme prostě na něj chuť. Nakonec ještě začneš vyčítat Wimpymu tu srnku a to už se opravdu urazím." Celá rodina plakala, jen švagr ještě nalezl sílu k otázce: "Srýčku, zbylo vlastně něco?" "Dárky!" zaradovala se sestra. "To bych se neodvážil tvrdit," opravil ji jemně Wimpy. "Ale vždyť to nebyly potraviny," volali jsme všichni. "I za knihy venkovan hladovému krajíc namaže," poučoval Baloun, "natož za spodní prádlo, to i krmníka přidá." "Sláva, bude zabíjačka," těšil se děd. "Už byla," stroze ho vrátil k realitě Wimpy. "Cestou z venkova vytráví a potom taky člověk leccos o vánocích rozdá." "Co jste rozdali, strýčku?" již nepříčetně, snad ze zvědavosti, vyptával se otec. "Ale nic nového, ty věci jistě znáš. Ten nebožák se tolik radoval z tvého bobřího kožíšku. To víš, já sám toho na rozdávání moc nemám." "Panebože, ten blbec činil dobré skutky," otřásala se výbuchy pláče babička. "Neplačte, matko rodu," utěšil ji Wimpy. "I vaším jménem učinili jsme šlechetnost. Ty drahokamy chuděrce tolik slušely." "Drahokamy!" blouznil otec, "a já hlupák se cpu fazolema." "Tak půjdeme alespoň sáňkovat," navrhl infantilní švagr. "Sáňky," zasnil se Wimpy. "Dítě ze sousedství si je vzalo. Ještě ted mě hřejí jeho díky. Ale divím se, že to uneslo," meditoval, "přidal jsem mu ještě peřinku." "Nevidím zlaté hodiny vykládané slonovinou," chroptěl děd. "Bud pokojný, Zachariáši, jsou v dobrých rukou," uklidnil ho Baloun. "Ten chlap měl tak poctivé oči." Matka jen těžce povzdechla: "Půjdu stáhnout králíky," a sunula se ke dveřím. "Není to zbytečné?" zněla Wimpyho otázka. "Rozprávějte s námi raději, neměli právě dobré maso. Ale byl hlad," dodal smutně, "a to člověk sní leccos, zvláště když řezník tak dlouho nešel píchnout kňoura. Už tady kňour nebude rýt," roztesknil se. "A kravku taky porazil řezník," žaloval Baloun, "pak už se musela sníst."
"Promiňte," vmísil se znovu do hovoru Wimpy, "já jsem vám úplně zapomněl popřát veselé svátky a bohatého Ježíška." Z kostelní věže zazněly zvony. "Ať máte vždy hojnost," šeptl svátečně Baloun. "Pojdme si zazpívat společně koledy a poděkujme nebesům, i když jsme se letos zrovna nepřejedli."
A tak zatímco otec lámal chléb a porcoval narychlo ulovenou bělici, nesl se večerem do kraje lahodný řev Wimpyho a Balouna: "Nesem vám noviny, poslouchejte...

Konec dluhu

11. února 2008 v 20:27 | Dandelka |  Šímek
Naše rodina, klidná a se vším svolná, patřila k těm, které žijí nenápadně, hledí si svého já a rozšoupnou se jen o státem uznávaných svátcích. Tak kupříkladu tchán z matčiny strany vždy v říjnu na Den znárodnění odhazuje svršky, volaje, že ho hřeje společné vlastnictví továren a dolu, který mu dřív patřil. Ale jinak, když nejsou slavné dny, zdržují se členové rodiny doma, navzájem se zahřívají a maminka, která chodí poklízet do biografu, vypravuje obsahy filmů. Za celou dobu trvání našeho rodu nedošlo k žádnému rušivému momentu, neboť požár a povodeň, které u nás současně v loňském roce vypukly, se navzájem zlikvidovaly, takže jsme mohli dále žít spokojeně na rumišti. A jak říkám, klid, klid, to byla deviza naší rodiny. Švagr vynálezce si cenil pohodu našeho spáleniště tak vysoko, že ho úřady za žádnou cenu nemohly dostat do blázince, i když na něj policie pravidelně pořádala lovy se sítěmi. Nebyl-li švagr zrovna štván, vynalézal. Pravdou je, že mu nešlo ani tak o kvalitu, jako o množství. Příručních vynálezů měl plné kapsy, naplnil jimi svázané nohavice a rukávce. Byl-li zrovna štván, zvonil co chvíli u známých i neznámých lidí, aby uschovali vynález, který mu v dané chvíli vadil v běhu. Několik švagrových vynálezů střežilo i naši rodinnou pohodu. Zazvonil-li někdo, vyběhl ze schránky pumprlík a zakřičel: "Táhni, nejsou doma!" Když dotěra nedbal pidimužíkových slov a prošel nevšímavě dále, čekal ho další švagrův vynález - sugestivní zatáčka ke strašidlu. Tím jsme byli dokonale ochráněni před nevítanými návštěvami. Za bariérou švagrova důmyslu vysmívali jsme se okolnímu nervóznímu světu, o kterém jsme od maminky slyšeli hodně filmů. Nouzí jsme netrpěli. Matčina mzda z biografu a švagrův invalidní důchod dávaly dohromady pěknou sumičku. Proto nás velice překvapilo, když rodinu jednoho dne navštívila sociální pracovnice středního věku a nazvala nás hanbou města. Otec se ohradil, že zná horší případy a díval se upřeně na pracovnici. Nicméně vytáčky nepomohly a úřední obsílka, kterou jsme obdrželi během týdne, hovořila jasnou a naléhavou řečí. My děti musíme do školy a otec, příživník, má se dostavit o osmé hodině ranní na pracovní úřad. "Na pracovní úřad?" rozčílil se tatík, "co bych tam dělal, vždyť nepracuji! A to s tou školou se mi taky nelíbí. Bude to nejspíš provokace ze strany řezníka Františka Styblíka, kterému jsme dlužni delší čas za tunu masa. Půjdu mu rozbít hubu!"
Jelikož maminka byla v kině, nebyl doma nikdo, kdo by otce mohl zadržet. Naopak my děti jsme tento návrh přijaly s nadšením, neboť na lakomce Styblíka máme také pifku. Právě před týdnem přirazil bratra Lojzu váhou k pultu, když ho otec lišácky poslal vyzvídat, jestli se v masně na dluh nezapomnělo.
Do krámu jsme vešli s otcem současně. "Tady bude někdo platit," pokusil se bledý Styblík o žert, ačkoliv ho pohled do otcovy brunátné tváře musel přesvědčit o opaku. "K placení nedojde," opáčil otec klidně, "ale zajímavé věci se tu dít budou. Jistě se nebudeš, Styblíku, zlobit, když děti ochutnají trochu uzenin." Na víc jsme nečekali. Čtrnáct postaviček obsypalo háky s lahůdkami jako pilné včelky. Styblík zavrávoral: "Ne, ne, uheráček ne, spokojte se s kabanosem, vždyť vám tolik chutnal, holoto!". "Děti samy vědí, co je dobré", hovořil zvolna otec, "a ty zatím můžeš klidně psát obsílky!". "Obsílky," zaúpěl řezník, "jaké obsílky?". "Abych přišel na pracovní úřad," hřměl otec a kopl do sádla. "Nejsi opilý, soudruhu Tuleji?" bránil se Styblík, "ničemu z tvé řeči nerozumím. Vždyť jsem vaši rodinu podporoval tím nejlepším, co bylo. Tuna koniny hovoří za vše." Otec si však nevšímal řezníkových slov. "A děti bys posílal do školy," pokračoval trpce, "za to zaplatíš." A vykročil k lednici. Styblík, bůhví, kde se to v něm vzalo, se vymrštil: "A dost! Kdo šáhne na maso, toho tne sekera, ať padne, kam padne!". "A to se podívejme," řekl otec a šáhl na maso. "Varoval jsem tě," pronesl řezník jen tak pro sebe a sekera zasvištěla vzduchem. "Ten prst ti nezůstanu dlužen!" zvolal otec. "Teď skoncujeme s dluhem." Zdravou rukou zamkl dveře a řekl tiše: "Děti, ochutnejte Styblíka..."

Jak jsem si volil povolání

11. února 2008 v 20:27 | Dandelka |  Šímek
Ve škole jsem prospíval středně až špatně. Přestože jsem dělal, co se dalo, dokonce jsem se i učil, dobrá známka se ke mně nikdy nepřitulila. Zato špatných známek, zejména nejhorších ohodnocení, jsem byl spolehlivým konzumentem. U nás doma bylo sice nejvyšší vzdělání dvojtřídka, ale přesto, když jsem potřetí opakoval, nakládali se mnou velmi tvrdě. Dědeček, ač známý negramota, který se s přáteli dorozumíval dušenými výkřiky "Ej, ou a cha!" mě za neznalost počtů napínal na skřipec, zděděný po pradědovi, jenž byl drábem na panství knížete Valdštejna. Můj tatík mne trestal pravidelně a spravedlivě. Ač sám školy nikdy nepoznal, vlastní pílí dopracoval se znalosti pěti písmen, a na glóbusu dovedl ukázat Kamčatku už na třetí pokus, pročež byl zván jako známý rusofil na besedy s občany. Vždy při sobotě mě přezkoušel z probrané látky. Otevřel učebnici, namátkou ukázal na otázku, v níž se vyskytla písmena, jež důvěrně znal, a řekl: "Čekám, hlupče!" Odpověděl-li jsem špatně, ztloukl mě potěhem a pak jsme dlouho do noci opakovali ve slabikáři jeho pět oblíbenců. Odpověděl-li jsem náhodou správně, zbil mě ještě víc, že se nad něj, samouka, vyvyšuji. Pak mi nařídil přinést glóbus a do ranních hodin na něm vyhledával Kamčatku, aby se uklidnil. Maminka, jež chodila kdysi dávno do soukromé školy v Brdech, mě netrestala, neboť tušila, jak je učení těžké, a proto byla ráda, že jsem se prokousal až do osmé třídy. Strýc Řehoř z otcovy strany, mnohokráte trestaný kasař, to sice pokládal za zbytečnost a tvrdil, že do školy stačí chodit pouze týden, jen co si člověk okoukne zámky, ale na toho jsme v rodině nedali, protože jeho motáky z vězení byly málo čitelné, a nakonec mně samotnému nastaly jiné starosti. Bylo třeba najít si zaměstnání. "Kam se, ptáčku, kam schováš?", ptával jsem se často sám sebe. Budu snad botky šít, hoblíkem se ohánět, preclíky motat, pivko točit či dlažební kostky do obrazců rovnat? Pravda, ve skrytu duše jsem toužil po aktovce diplomata z jemné sobolí kůže, ale nahlas jsem to nikdy neřekl. Až jednoho dne ráno po zvonění vstoupil do třídy učitel Kotek, pohladil mě po temeni a šeptl: "Přijedou soudruzi z Ostravy pozvat tě mezi sebe. Mnoho štěstí," a ukápl mi velkou slzu na žákovskou knížku. Dveře se otevřely, vstoupil ředitel, za ním pak tři havíři se čtyřmi kahany a začali nám vyprávět o sluníčku a krásách přírody. Několik minut hovořili o Tatrách, pak v myšlenkách zalétli na Dubrovník a nakonec se jakoby mimochodem zeptali, kdo z nás se půjde učit horníkem. Nikdo nezvedl ruku. Pouze já jsem povstal a otevřel ústa k řeči. Pan učitel mě zarazil, ohlédl se na ředitele a sykl: "To je moje dílo, pane řediteli. Doufám, že nyní si mé práce povšimnete a osvobodíte mne od ponižující dřiny na školním pozemku. Nenávidím rýč a krtky!" Pan ředitel jen kývl hlavou. Učitel Knotek se usmál, znovu mě pohladil a pravil: "Břéťo, vím, že máš mezery, ale z mých předmětů, to jest z češtiny, ruštiny, němčiny, zeměpisu, dějepisu a občanské výchovy ti známku zlepším o čtyři stupně. Máš mé slovo." Pak řekl: "Sedni si chlapče, vychutnáme tu radostnou chvíli ještě jednou." Pan ředitel, kterého jsme měli na biologii, chemii a fyziku, zvolal: "Ano, opakujme ještě jednou triumf našeho jedničkáře. Já mu totiž zlepšuji známky, jako že jsem ředitel Doucha, v průměru o čtyři až pět stupňů. Blahopřeji ti, premiante, zachránil jsi čest školy!" Učitel a ředitel se postavili do pozoru a zanotovali: "Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, já se učím na horníka, ten dnes svět svou prací podpírá." Havíři zažehli kahany a slavnostně jimi kývali směrem k mé lavici. Majestátní chvíli dokreslil školník Bacík, který náhle vstoupil do třídy, v každé ruce pytlík s koksem a na hlavě doutnající briketu. Jeho děti, pomazané mourem, rozvinuly přes celou třídu heslo psané uhlem: "Dřív měl horník suchou skývu, dnes má Břéťa lásku kolektivu!" Když i školní lékař vstoupil do učebny se symbolickou bedničkou živočišného uhlí, zjednal si učitel Kotek gestem císaře ticho a optal se znova mohutným hlasem: "Kdo se hlásí do hornictví?" Všechny zraky se upřely na mne a učitel mne vyvolal. Povstal jsem a pravil: "Já to určitě nebudu!" Nastal všeobecný zmatek. Nikdo nebyl schopen slova. Pouze školník Bacík smetl žhavou briketu z hlavy a řval: "Tak prosím, on ne a já se tu pálím jako Hus!" Havíři tiše sfoukli kahany a ředitel se nebezpečně nahrbil. Učitel Kotek, který dostal barvu brčálu v letním slunku, zvolal: "Co to znamená, Břéťo, víš přece, jaké máš vysvědčení!" "Vím," pravil jsem, "Od vás a pana ředitele mám samé jedničky. Kazí mi to pouze dvojky z kreslení a hudební výchovy. I tak jsem ale první ve třídě a budu diplomatem. Už jsem si vyhlédl aktovku z jemné sobolí kůže."

Jak jsem se věnoval umění

11. února 2008 v 20:26 | Dandelka |  Šímek
Naše rodina je nevelká. Oproti Šindelářovým, kterých je 64, je nás dokonce hrstka. Ale ve světě, zejména uměleckém, už svůj zvuk máme. Praděd, zabalený do lví kůže, proskakoval ohnivým kruhem v cirkuse Busch, než uhořel, babička si podmanila svět odvážně tančeným kankánem a děd Bobeš proslul jako politický akrobat. Teta Ágnes měla největší bleší soubor ve střední Evropě, sestra pak namalovala velký obraz Taras Bulba před koncilem kostnickým. Otec spolupracoval na stavbě jakéhosi velkého pomníku na Letné a švagr ho boural. Pouze já jsem nějak nemohl proniknout do uměleckých kruhů. Proto jsem se rozhodl, že se stanu hercem. Ke zkouškám na AMU jsem se připravoval pečlivě. Doufal jsem, že moje vrozená koktavost nebude na závadu, protože Vašek z Prodané nevěsty také nemluví dvakrát plynně, a jaká je to populární figurka. I potlesk sklízí na otevřené scéně a musí tři kokty přidat ...
Ve zkušební komisi zasedalo mnoho mně známých tváří v čele s panem Ducháčkem. "Nazdar, Karlíku!" pozdravil jsem důvěrně, aby poznal, že netrpím trémou. Pan Ducháček dělal, jako že mě nezná, a něco důvěrně psal. U toho budu mít protekci, usoudil jsem a vtlačil mu do ruky desítku cigaret Lip. Jako první vyvolal jakousi slečnu, která začala bez pobízení recitovat Máchův Máj. Bohužel se však nedala zastavit, a tak nám příjemně uběhlo dopoledne. Moc se mi ty veršíky líbily, a když slečna s úderem dvanácté zvolala: "Hynku, Viléme, Jarmilo!" začal jsem tleskat a žádat o přídavek. Pan Ducháček se na mne zlostně podíval a já pochopil, že nechce, abych měl konkurenci. Vtom zaznělo volání: "Pan Pilius na scénu! Pan Pilius na scénu! Porota čeká!" Dvěma mocnými skoky jsem vběhl na jeviště. Z poroty se ozval smích. Urazil jsem se: "Moc se nesmějte, blbečkové, jsem tragéd!" Z mnoha působivých etud jsem se rozhodl pro němohru. Měl jsem v zásobě vyzkoušenou scénku Lov na mědvěda, kde se plně uplatňuje moje přednost, hra svalů a schopnost improvizace. Uklonil jsem se a řekl: Pantomima, pánové!" Kroužil jsem po jevišti jako brundibár a lovil to tupé zvíře. "Teď zasadím ránu nožem," upozornil jsem porotu. Ta mě sledovala v tichém údivu. Pan Ducháček spolkl hořící lípu. Vtom jsem skolil bestii. "Stačí?" optal jsem se. "Stačí, panebože!" volal předseda a omdlel. "Vyhrál jsi, Piliusi!" vykřikl jsem, "nazvali tě bohem divadla a jsou v mrákotách údivem." Tajemník mě požádal, abych opustil místnost. Nechtělo se mi, protože jsem mínil ještě přidat břichomluvecký kousek, balkonovou scému z Romea a Julie, kde Juliin part mluví perfektně bránicí, ale když i pan Ducháček mě jemně vybídl, abych vypadl a nezacláněl, hluboce jsem se uklonil a v rychlosti předvedl alespoň několik varietních kousků, aby porota viděla, že Frigova doba se navrací. Vsoukal jsem do žaludku za pět vteřin oponu a zmizel oknem bez otevření...
Za pár dní mi přišla obsílka. Nedočkavě jsem ji otevřel. Budete se divit, ale stálo tam, že na AMU pro mne není místečka. Dotázal jsem se telefonicky, nejde-li o omyl a zda si porota povšimla mých anglických triků s tradičními prvky jógy, ale hrubě mě odbyli a zavěsili. Pochopil jsem, že jsem se stal obětí intrik, jak už to v divadle bývá. "Ale nevadí," řekl jsem si, "Dalibor také neměl konzervatoř a jak hrál sugestivně na housle." A odepsal jsem na inzerát na místo pomocného herce do oblastního divadla v Podlesí v Orlických horách. Sbalil jsem si uzlík a odjel ke konkurzu. V podlesí mě přijali srdečně, nikdo jiný totiž nepřijel, a tak mě vzali. Jen mě trochu zarazilo, že šlo o ochotnický spolek Staříček Holuša a herci pobírali pouze půl litru mléka s malým rumem za představení, takže jsem si musel vydělávat na denní chléb posluhou a, nestydím se to říci, i žebrotou. Láska k divadlu však zvítězila, i když musím říci, že divadelní sál v budově stodoly nebyl z nejvýstavnějších a co chvíli padaly došky. Osvětlení bylo chabé. Dost vadilo, že elektriku vyráběl nápověda liščím ohonem a ebenovou tyčí. Přesto jsme díky nadšení hereckého ansámblu v krátké době nastudovali Shakespearovu hru Hamlet aneb Kralevic dánský. Režisér mi přidělil roli huhlajícího ducha. Už na zkouškách jsem strašil pěkně a pak přišla premiéra. Stodola byla narvaná k prasknutí, přišli i lidi. Otevřela se opona z pytlů, pár slov a jde duch. To jsem byl já. Pomyslel jsem si, zahlédnuv novináře z Hradce: "Piliusi, musíš zaujmout. Přišla tvoje chvíle." Obrátil jsem do sebe půllitr koziny a vyhoupl se angliským trikem na jeviště. Začal jsem strašit tak silně a mocně, až jsem se sám vyděsil a utekl z jeviště. Ale nic. Znovu kozina, anglický trik a jsem znovu před lidmi. Koukám, kde je Hamlet. Chvěl se strachy pod lipkou. Bylo mi ho líto, ale blesklo mi hlavou: Podlesí, Hradec, Praha a šlápl jsem na to. "Huhú, huhú," zařval jsem mocně. Několik dětí začalo plakat. "Piliusi, děláš to dobře," řekl jsem si a zapálil kulisy, aby na mne bylo lépe vidět. Nemusím snad dodávat, že jsem stále křičel text role: "Huhú, huhuhuhú!" Přední řady se hnaly ke vchodu, zatímco zadní byly už dávno venku. Stodola vesele hořela a plamen mohutně osvětloval mé anglické triky. Bylo to nádherné. "Schovej si svou ebenovku!" volal jsem na nápovědu, "takhle se dělá světelný park!" Vtom mě režisér srazil zákeřně k zemi, podal mi písemnou výpověď a šel hasit.
Tak skončila má první a poslední role. A já dodnes přemýšlím, byl-li to úspěch či ne.

Můj první mejdan

11. února 2008 v 20:26 | Dandelka |  Šímek
V životě lidském nachází se několik pěkných momentů. První dětské krůčky, překonání strachu z polednice, vstup do Pionýra, vyloučení z Pionýra a od čtrnácti let pravidelné mejdany, kde se utuží kolektiv a pubertální představy nabydou konkrétních forem. Ani já jsem neunikl tomuto koloběhu. V osmé třídě jsem se sice podobným akcím ubránil, neboť mě půl roku trápila úplavice a musel jsem pak dohánět učení, ale když jsem dokončil devítku, naplnil se osud. Přišel den, kdy předseda třídy Vavřík Jan oznámil, že se v neděli koná u něj v bytě dýchánek na rozloučenou, neboť rodiče mají konečně noční. Pak obešel třídu s plechovou kasičkou a otázkou: "Kolik dáš na chlast?" Dal jsem dvě koruny a měli mě za blbce. "Základ je šedesát!" pravil Vavřík Jan, "ale můžeš dát víc." Dal jsem šedesát a šel domů plačky. "Copak je ti?" ptala se matka hned ve dveřích. Bylo mi jasné, že o mejdanu nesmím mluvit, a proto jsem zavtipkoval: "Ale platil jsem alimenty." Dostal jsem však takový výprask, jako bych je skutečně platil. Leč situace byla zachráněna. V sedm večer jsem se proplížil předsíní jako ohař, mumlaje: "To je zajímavé, že máme dnes večer školu..." A šel jsem si užít za svých šedesát.
V bytě Vavříka Jana bylo rušno. Koberce stočeny před vraty, okna zatemněná, magnetofon hrál, rádio hrálo, gramofon hrál, Vavřík hrál na kytaru. "Á, Béďa přišel" zvolal, sotva mě uviděl, a hned se zeptal: "Neseš chlast?" "Dal jsem přeci šedesát," ohradil jsem se. "No dobře, dobře," hučel Vavřík, "já zapomněl, že jsi z lakomý rodiny." Sedl jsem si tiše do kouta a vyndal zeměpis, neboť mě přeci jen tlačilo svědomí, že jsem doma zalhal. Kongo mě tak zaujalo, že jsem zcela přeslechl výzvu k přípitku. "Ty nebudeš pít, Béďo?" přitočila se ke mně na svůj věk markantně vyspělá Květa. Zavrtěl jsem hlavou. "Napij se a ukážu ti něco zajímavého," slibovala mi s úsměvem, který jsem neznal. Váhal jsem. "Vyber si, chceš whisky, nebo něco jiného?" "Bylo by podmáslí?" rozpomenul jsem se na pochoutku svého dětství. Kupodivu nebylo. Všichni se smáli mé prostotě a Květa mi nic zajímavého neukázala. Usedl jsem tedy znovu k zeměpisu a obrátil na stranu 67, kde byl obrázek nahé černošky v nejlepších letech. Náhle se mi Vavřík nahnul přes rameno. "To je kousek," povídá, "poďte se kouknout, holky, ať víte, jak máte vypadat." Všichni se kolem mne nahrnuli a shodli se na tom, že učebnice jsou dnes modernější a neškodí do nich občas nahlédnout. Pouze Kulíšek ohrnul ret a nezdál se být překvapen. "To je toho," utrousil, "listovali jste už letos někdo v biologii?" Tak abyste věděli, za stranu 21 jsem dostal od jednoho chlapa z naší ulice sedmdesát pět korun. Tam je úplně všechno a je to popsaný." Nevěřili jsme mu. Vavřík vylovil z aktovky učebnici a nervózně v ní zalistoval. A skutečně - všechno bylo zakresleno jak náleží a popsáno tak dovedně, že se i světák Vavřík poučil. "Tak, měli jsme inspiraci," rozhodl poté zavíraje knihu, "a teď vypukne zábava." Začalo se tančit. Koukal jsem na to jako vyjevený. Do tanečních jsem chodil pilně, ale tyhle divočiny, při kterých jsem jen těžko rozeznával, co je žena a co je muž, ty nás mistr neučil. Přesto jsem se ale dostal do kola. Květin tanečník, dýchavičný Albert, několikrát upadl. Nejprve na zem, potom do vany a nakonec do mdlob. V tomto stavu přes veškerou snahu neudržel tempo a Květa sáhla po mně. Se zeměpisem pod paží jsem se odal rytmu. Mé černé galoše po dědovi jako by sami klouzali po něčem, zanechávaly po parketách dlouhé černé pruhy a pokoj se naplnil tradiční vůní pole. Dotančili jsme a chvíli se pilo. Náhle Vavřík vyskočil, pustil sklenici a vykulil oči na pohlahu: "Co... co... co je to tu za rýhy?" Jeho zrak pak zajel na mé kaučukovky. "Co tančíš, když máš na nohou pluhy ty burane," obořil se na mne zoufale. "Copak si dá máma namluvit, že tudy jel omylem traktor s hnojem proti mé vůli?" "Nevím," řekl jsem, "neznám tvou matku, ale neradil bych ti, aby ses smál mým botkám. Ty chodili, když tvůj otec běhal ještě bos!" Vavřík na mne skočil. "Nechte toho, kluci," volala Květa, začíná stryptýz!" Vavřík zapomněl na rvačku a hmátl po lupě. Květina produkce byla skutečně pěkná. Učebnice biologie byla proti ní reklamním letáčkem nevalné úrovně. Po potlesku se Květa oblékla už jen spoře, aby nenastydla od nohou, a zábava tak nabyla volnější úrovně. Ctěl jsem se taky svléknout a ukázat, jak vypadá kulturista teoretik, ale napadlo mi, že bude lépe obnažovat se pozvolněji. A sundal jsme kožich.
"Mohli bychom si zazpívat," volal Vavřík a vzal kytaru. Začal jsem broukat: "Zítra se bude tančit všude," ale byl jsem překřičen nějakou nemravnou odrhovačkou o nevěře a to mi vzalo náladu. "S jakými lidmi tu sedíš, Béďo," blesklo mi hlavou. "Rodiče tví se domnívají, že máš doučovací kroužek z jazyka téměř mateřského, a ty tady zatím bohapusté orgie se synky buržoazními pořádáš a na chlípná těla dcerek kapitalistických ztroskotanců hladově se díváš!" Vstal jsem a začal řeč: "Vy jedni darmožrouti! Zatímco italský dělník stávkuje a kníže Rainier Monako opustiti nehodlá, vy se zde obnažujete a akoholem za mých šedesát hrdlo proléváte do omrzení. Ne, ne, ne!"
V tom zaharašil v zámku klíč. Vavřík pustil Olgu a volal: "Otec se vrací všechno pryč!" Rázem bylo v bytě pusto. Všichni až na mne odešli oknem. Musím říci, že Vavřík senior byl muž činu. Ani se moc nevyptával, pouze láhve v duchu přepočítal, dámské prádélko okem znalce ocenil a už do mne bušil. Otlučen jako Karlův most po nájezdu Švédů jsem doklopýtal domů. Otvíral jsem dveře s obavami, neboť jsem očekával trest rodičů, ale přišla sestra v nedbalkách. "Už spíte?" šeptl jsem bojácně. "Co blbneš, Béďo? řekla mi. "Naši jsou na schůzi, tak pořádám mejdan. Pojď dál a svlékni se do půl těla, abys mezi nás zapadl."

Výlet s lomcovákem

11. února 2008 v 20:25 | Dandelka |  Šímek
Ke konci školního roku se máme vždy na co těšit. Známky jsou již napsány, a tak kázeň povolí a školní budova ztrácí na vzhledu, neb nástěnky se neudržují, žáci nepřezouvají, tabule nemyjí a okna se nestačí zasklívat. Ředitel školy, který se necítí bezpečný ani za dveřmi trezoru, raději vypustí třídy na několik dní do přírody, aby předešel nejhoršímu. Této akci, která je maskována heslem Pionýre, poznej krásy vlasti, kterou buduješ, se říká školní výlet. Maminky žáků, jejichž prospěch není valný, seženou autobus a učitel zeměpisu a chemie, známý alkoholik, vytyčí v jasné chvilce trasu. Byli jsme šťastni, že s námi pojede právě tento pedagog, jemuž přezdíváme Lomcovák. Touha po alkoholu ho zavedla tak daleko, že si nosí do hodiny lihoviny v dutém glóbusu, do kterého zarazil pípu v oblasti Hané. Inspektor pak tvrdil, že nejde o pípu, ale o památníček v místě, kde se narodil král Ječmínek. Tento učitel zeměpisu a chemie zvolil tedy za cíl výletu Plzeň. Odjezd byl stanoven také tradičně od vinárny Dubrovník v zavírací hodinu v 6.00 ráno. Přišli jsme všichni včas. Maminky se trochu divily, když učitel Lomcovák vylezl zpod povytažené rolety ve tři čtvrti na sedm a se slovy: "Žízeň je věčná," si zavdal z jedné z mnoha čutor, kterými byl ověšen a o jejichž obsahu se nedalo pochybovat. Po doušku dopadl na sedadlo vedle řidiče a volaje: "Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!" usnul zdravím spánkem opilce. Na to jsme ovšem čekali. Začali jsme hrát karty, kouřit a prohlížet si speciální časopisy pro pány. Před Plzní Lomcovák jako zázrakem ožil. Obrátil se k nám a řekl jako prý každý rok: "To je město piva, děti moje, koho uvidím v hospodě, dostane dvojku z mravů." Řidič se optal, kde má zastavit. "Před denní vinárnou," pravil Lomcovák, "musím zajistit obědy." "Jaký bude program, soudruhu Lomcováku?" ozval se familiární hlas. Učitel chvíli zaváhal a pak určil: "Dopoledne vyplníme prohlídkou města z oken vinárny, po obědě se uskuteční branná hra v okolí Plzně." Všichni s programem souhlasili. Pouze šplhoun Čestmír mínil, že by se snad našel čas k návštěvě Pionýrského domu a navázání družby s předním oddílem města Plzně. "A co o polednách zatančit na náměstí chorovod?" napadl ho Antonín Zvuk, o kterém všichni věděli, že je nepřítelem našeho zřízení od té doby, co jeho otci udělali z řeznictví agitační středisko. Ale Lomcovák mu hned napravil hlavu: "Nech politiky, uličníku, hlavně že je co pít." Po těchto slovech si zhluboka přihnul z čutory. "Ta je," pravil a hned nás napomenul: "Ne abyste propadli démonu alkoholu jako můj dědeček, který nedbal varování, až se nakonec upil k smrti ve 117 letech při práci v lomu!" Autobus zastavil na náměstí před denní vinárnou Jitřenka. Spořádaně jsme vystoupili. Chod útvaru narušoval pouze vrávoravý krok Lomcovákův. Učitel i několikrát upadl. Vždy jsme ho zdvihli a on pravil: "Děkuji, chlapci, to nic. Jenom jsem se díval, neděláte-li při zemi nějaké hlouposti s děvčaty." Dopoledne ve vinárně ubíhalo vesele, neboť rozjařený pedagog většinu času prozpíval, doprovázeje se na skleničky. Po obědě Lomcovák ve chvíli, kdy vstal, aby nám dal povel k odchodu, usnul ve stoje. Po třech hodinách, které jsme vyplnili bližším seznámením s dámskou obsluhou vinárny při hře "Pojďme vedle na moment, šaty tíží jako cent", se učitel konečně probral z mrákotného zamyšlení a zvolal: "Já se vám divím, jak můžete trávit celý den v putyce, když venku tak krásně prší!"
Vyrazili jsme. Ve švestkové aleji nás učitel seznámil s pravidly branné hry. On bude vůdce skupiny podloudných výrobců alkoholu, my pak budeme jejími členy. Nato rozdělil úlohy. Všichni budeme rychle sbírat švestky a pálit slivovici v přístrojích, které jsou v nedaleké jeskyňce ukryty od loňska, kdy se našim o rok starším spolužákům hra velice vydařila. Vyrobenou slivovici budeme opět rychle nosit do jeskyně-laboratoře, kde on, pedagog, ji odborně stočí do připravených sudů. Kdo bude při pálení slivovice chycen příslušníky VB, prohrál a nesmí se k Lomcovákovi do smrti hlásit. Pak se začalo hrát. Lomcovák jako pravý pedagog byl chvíli tu, chvíli tam, ale přece jen nejčastěji v laboratoři, kde plnil soudky. Kvalitu si pochvaloval a stále nás vybízel k větší rychlosti. "Naplníte-li ještě těchto 36 soudků," volal, "neznám jinou známku ze zeměpisu a chemie než jedničku!" Zabrali jsme se do branné hry vší silou. Tekutina bublala v křivulích a švestek valem ubývalo. V jednu hodinu s půlnoci byly konečně soudky naplněny. Lomcovák nám rozdal medaile a blahopřál, že jsme zvítězili v branné hře. Nechal přistavit autobus a na našich sedadlech se uvelebily kulaťoučké soudky.
"Na Prahu, Vávro, na Prahu!" zvolal Lomcovák. "Před vinárnu Dubrovník, tam je náš cíl."
Vrátili jsme se z výletu bobledlí, prosycení parami za slivovice a doma jsme dostali svůj bolestivý díl. Zato však na vysvědčení se nám skvěly jedničky, ze kterých se při bližším zkoumání nesla opojná vůně lihu.

Ze zápisníku sportovce

11. února 2008 v 20:25 | Dandelka |  Šímek
U nás v rodině máme zakořeněný odpor proti alkoholu. Pálenka k nám nesmí od té doby, co dědeček v alkoholickém opojení šimral základy domu trhavinou, neboť se mu zdálo, že vnučka špatně chápe jeho opilecký výklad o Vesuvu. Také otec alkohol nesnáší. Zejména pak po desáté sklence rumu. Matka se napila poprvé při svatbě a od té doby nevystřízlivěla. Bratr vůbec nepije a jistě neprávem se mu přezdívá Demižon. Je přirozené, že já, jsa takto přísně veden, jsem obcházel restaurace širokým obloukema a nenávistně plival na vývěsní štíty vináren. Také kamarády ve škole jsem napomínal, aby o přestávce neprolévali hrdlo levnou výčepní lihovinou. Říkal jsem jim upřímně: "Volové, kdybyste nechlastali a za ušetřený peníz koupili si švihadlo a potýrali tělo!" Sám jsem jim šel nejlepším příkladem. Hned ráno, když jsem vstal ze žíněnky pod širým nebem, neboť otec propil postele a dům, rozhýbal jsem si tělo maratonským během a při jízdě vlakem zpět na záchodku prováděl ranní hygienu, omyl celé tělo, záda promasíroval erárním papírovým ručníkem a v kupé jsem si napsal úkoly. O ídlo jsem také neměl starost. V nádražní restauraci se vždy našlo něco z předešlého dne, zvláště když jsem nebyl vybíravý. Nepohrdl jsem ani ováleným soustem, neboť tělo sportovce spotřebuje mnoho kalorií a neptá se, kdes je získal. Ve škole jsem se nejvíce těšil na hodinu tělocviku. Bohužel tělocvikář Haštal nepatřil k průkopníkům tělesné výchovy. Hodiny zanedbával, rozcvičku vynechával vůbec a k nářadím nás nepouštěl, abychom ho prý neohmatali. Zato se však věnoval vyspělé žákyni Kotyzové, které vysvětloval pod bradly základy sportovní masáže. Po vyučování, kdy všichni ostatní hoši kouřili za stodolou, jsem je vždy marně varoval slovy: "Volové, kdybyste nehulili a za ušetřený peníz koupili si švihadlo a potýrali tělo!" Po obědě, který jsem měl připraven u známého popeláře Kalouse, jsem se šel na nedaleká jatka poměřit s kamarády řezníky v zápase. Když jsem je všechny unavil, pustil jsem se do lesa pomoci dřevorubcům stahovat klády do údolí, neboť jim padla kobyla. Doma jsem se večer jen otočil, vzal si starší oděv a sváteční montérky zavěsil na stroj, aby do neděle vydržely puky. A před usnutím pod širákem jsem při svitu svatojánských mušek ve sklenici prolistoval své album sportovců a na dobrou noc zulíbal fotografii Tamary Pressové, které si vážím pro její sílu chlapa a půvab Sněhurky...
Tak ubíhal den za dnem. Mé tělo sílilo, svaly dosáhly tvrdosti kamene a při běhu jsem rychlostí připomínal pštrosa. Bylo mi dobře, když jsem se ve vypůjčených tretrách vznášel družstevními lány a dechu se mi stále dostávalo a svaly necítily únavu. Rolníci nechávali práce a selky mi s úsměvem mávaly šátky. Usmál jsem se na ně také a běžel dál. Ne, mně ještě nepřišel čas ohlížet se pořádně chlapsky po ženách, jak se říká - zakoketovat si s babama. Můj cíl sportovce byl jasný. Nejprve připnout na hruď olympijskou medali a pak teprve ženu mezi atletkami si najít a o svatební noci ji na obě líce pocelovat. Však už dlouho trvat nebude, kdy stanu na stupni vítězů v desetiboji.
Pot se ze mne lil, ale v běhu jsem nepolevil, i když obloha hrozivě potemněla a zdáli hrom burácel. Vybíhal jsem pravidelným tempem strmý kopec. "I nad tebou, přírodo zvítězím!" volal jsem, přestože mi přívaly vod zalévaly ústa. Vtom zahřmělo přímo nade mnou a blesk rozčísl blízkou borovici. "Startovní výstřel," pomyslel jsem si, "jako na stadionu. Zkusíš si finiš, Václave." A vyrazil jsem tryskem do louky...
Zde nalezený deník sportovce končí. Citujeme ještě zprávu z okresních novin:
Tragická událost
Včera našli zemědělci svážející seno na louce u Kulturního domu (dříve u pastoušky) tělo mladíka, zasažené bleskem při pondělní dešťové přeháňce. Jedná se o Václava Zoubele. Upozorňujeme pionýry, aby si vzali z této nehody příklad, jak správně říká tajemník MNV, což jim vzkazuje: "Milé děti, zastihne-li vás živel v poli, lehněte si do brázdy a odhoďte vše kovové, například pluh. Nebo jděte do nejbližší restaurace a v klidu vyčkejte sucha. Jenom blbec jako byl Zoubele, v bouřce utíká. Čest jeho památce!"

Můj první klobouk

11. února 2008 v 20:25 | Dandelka |  Šímek
Je mnoho věcí, které činí z chlapce muže. Dlouhé kalhoty, jiskrný pohled na lýtka kolemjdoucích dívek, cigareta potají vykouřená za sochou buditele, knoflíky v manžetách a v první řadě klobouk, symbol to dospělosti a mužství. Každý, kdo chce být vážen, přikryje temeno, aby si dodal důstojnosti. Diplomaté, myslivci, vyšší úředníci, umělci, fotbalisté z 1. a 2. ligy, vedoucí obchodů, revizoři, ti všichni si zajišťují kloboukem úctu. I státní instituce nedovolí svým členům vyjít na ulici prostovlasí a vystavit se tak posměchu. Vzpomeňme jen přileb požárníků, slušivých čapek vojska, svižných žokejských nebo bílých kšiltovek VB. Jako ostatní chlapci mého věku a vzrůstu toužil jsem tedy i já nesmírně po klobouku.
Proto jsem se zaradoval, když týden před mými narozeninami rozrazil opilý nevlastní otec dveře mého pokoje a zasténal: "Co chceš jako dárek od otčíma, Vašíku, abyste mě zase s mámou nepomlouvali, že všechny peníze prohraju v kartách s hrobníkem?" Ani v této dojemné chvíli jsem neztratil orientaci a tvrdě zasmečoval: "Chci klobouk, otčíme, všem chlapcům z naší třídy už hlavy zdobí." Otčím se zarazil. Bylo vidět, že počítal s nějakou drobností a volbu dárku nabídl jen v opilecké pýše. Snažil se získat čas: "Opravdu všichni mají ve třídě klobouky?" "Všichni až na Aleše Jarého, který trpí teplotami tak vysokými, že vždy nový klobouk propálí." "Změř se!" poručil otčím. Měl jsem 36,5. Pěstoun zklamaně protáhl tvář. "Kolik stojí taková rádiovka?" otázal se po chvíli. "Chci klobouk," poopravil jsem jej. "Tak tedy kolik stojí ten tvůj klobouk? Sázím, že pětka to spraví a parády bude habaděj." "Nejlevnější plstěný s modrou stuhou pořídíš za sedmdesát pět korun." Otec se chytil stolu: "Svůj týdenní výdělek mám vložit na tvoji hlavu?" "Máš přeci týdně přes tři sta, nevlastní tatínku," podivil jsem se. "To mám, ale nevíš, co dneska stojí rum?" "Já si o klobouk neříkal," šeptl jsem vzlykaje. "No dobře, dobře, netvrdím, že ho nekoupím. Jenom se mi zdá dražší než alkohol, který nehřeje o nic méně." "Ale děvčata jak se za mnou budou otáčet, až klobouk nasadím." Klobouk, klobouk," bručel otčím, "kdybys měl na hlavě džber dehtu, otočí se i chlap. Asi z koupě sejde. Máš dost vlasů. Ještě by ti slezly.
Vtom se otevřely dveře a vstoupila maminka. "Že hraješ karty, Arnošte," pravila otčímovi, "to jsem spolkla, ale aby se u řezníka chlubil hrobník, že mu dáváš za každou hru dvacet korun diškrece, to nesnesu. Copak vlastně koupíš Vašíkovi k narozeninám?" "Klobouk přeci, právě se zde domlouváme." Maminka roztála: "Jsi hodný, Arnošte. Chceš k večeři svoji pochoutku?" "Opravdu budou brambory s rumem? rozzářil se otčím. "To bych mohl pozvat i hrobníka."
"Toho? Nikdy!" rozhodla matka. "Brambory vždycky nechá a cpe se jen omáčkou."
Druhý den, jakmile se otec vrátil z muzea, kde měl dobře placené místo neandrtálce, vydali jsme se do města pro klobouk. Cestou jsem vyprávěl o nových modelech za osmdesát pět korun, ale v krámu převzal iniciativu pěstoun. "Chceme klobouk," poručil, "ať sluší a moc nestojí. Při pohledu na mne se prodavači rozklepaly nohy. "Nesmíte se zlobit, ale na pána mít nebudu." "Jak to?" rozčilil se otčím, "výklad je plný vzorů." "To ano, ale elipsy nevedeme." Pěstoun to vztáhl jako urážku na sebe. "Chcete se posmívát hlavě mého synka?" "To nechci, ale z obchodního hlediska vidím, že není nejkulatější." "Čtete noviny vy kramáři?" rozčilil se otčím. "Víte, že máte před pultem hrdinu, který v deseti letech vběhl mezi dva vlaky a vlastní hlavou zabránil katastrofě?" Vedoucí padl na kolena: "Vybírejte, vybírejte, vlakový hrdino. Sám ti nad párou elipsu zformuji." Začal jsem zkoušet. Pára šla naplno, ale žádný klobouk mi nepadl. Prodavač byl zoufalý. Pak si vzal otčíma stranou a chvíli si cosi šeptali. "To je ono, dobrý muži!" zvolal pěstoun, vzal mě za ruku a vyvedl z krámu. Uronil jsem velikou slzu. "Neboj se, Václave, klobouk bude," řekl otčím, "jenom ti trochu narovnáme hlavičku."

Jak mi bylo líto dětí z rozvrácených rodin

11. února 2008 v 20:24 | Dandelka |  Šímek
Mám to štěstí, že na rozdíl od jiných chlapců, kteří vyrůstají v neutěšených poměrech, já patřím do rodiny vyrovnané a spořádané. Kamárádů z rozvrácených rodin je mi líto. Nemají klid k učení. Takový Frantík Čermák se napřídklad při dějepisu omlouval, ža není připraven, neboť otec s matkou spolu do pozdních hodin zápasil a on musel soudcovat. Také Quido Krump se při mateřštině omluvil, že nenese úlohu o pěnkavě, protože mu tatínek pokreslil písanku karikaturami matky a její matky. Ještě více je mi ale líto dětí, jejichž rodiče jsou rozloučeni. Onehdy přišel Arnošt Bínů na hřiště do půli těla natržen, neboť se jeho rodiče hádali, s kým má jít na procházku, a pak se o něj přetahovali. Karel Macák, co bydlí v činžáku u kašny, je zase napůl hluchý, jak se u nich doma křičí. To u nás je božský klid. Otec sedí celý týden v hospodě a maminka s panem Vránou jsou v obýváku jako myšky. Proto jsem měl ve škole dobrý prospěch a na vánoční besídce jsem byl odměněn brožovanou knihou Dospíváte v muže. Šel jsem se do hostince otci pochlubit, ale řekli mi, že je doma, protože není pivo. Hrklo ve mně napětím a vyrazil jsem k domovu jako šílený. Po pěti letech uvidím zase otce v domě! A skutečně... Otec seděl v kuchyni za stolem, popíjel černou sedmičku, zatímco babička plakala, že jí bere medicínu. Maminka se tvářila nějak kysele a točila se kolem plotny, vaříc pivo. Přišlo mi na mysl, že musím využít otcovy přítomnosti a dát mu vánoční dárek, abych ho nemusel na Štědrý den nosit do výčepu. Také jsem zvědav, jakou bude mít otec radost, protože po loňském úspěchu s korbílkem jsem mu letos zakoupil ohříváček. Běžel jsem tedy do obýváku a hmátl do prádelníku, kde jsem měl svoje překvapení ukryto. Nahmátl jsem však pouze pana Vránu, který mě kousl do ruky a sykl: "Proč se hrabeš v čistém prádle, opilcův synku?" a snažil se píďalkovitým pohybem zavrtat do utěrek. Zeptal jsem se pana Vrány hlasitě, co dělá obut u nás v prádelníku. "Nemusíš všechno vědět," odsekl mi a pak se zeptal , jestli je vidět. "Proč se neotážete tatínka?" opáčil jsem pomstichtivě. Vrána vyskočil a pravil: "Přišel jsem si vzít ručník, který jsem vám před čtyřmi lety zapůjčil, a nechci otce zbytečně upomínat, aby mu to nebylo trapné." Miluji pořádek, a proto jsem vyhrkl: "Máte-li s otcem tahanice o ručník, bude lépe, řeknete-li si to z očí do očí," a vykročil jsem ke kuchyni. "Ó, neruš otce," breptal Vrána, "vlastně ručník ani nepotřebuji, oschnu cestou," a zmizel kvapně oknem. Vzal jsem ohříváček a šel za otcem, který právě trhal třetí věrtel na naší chmelnici za domem. Dal jsem mu dárek a popřál veselých Vánoc. Otec se mě optal, jestli jsem nezblbnul z piva. Začal jsem plakat a šetrně jsem mu připomenul, že není nikdy doma, tedy ani na Vánoce nejspíš nebude. "Já že nejsem doma?" rozčilil se otec, přežvykuje netrpělivě chmel, protože medicína došla a domácí pivo se teprve chladilo. "Pravda byl jsem několik let pryč, ale víte o mně, kde jsem a co dělám. - A abys věděl," pokračoval otec, "v neděli pojedeme na výlet do přírody." Zajásal jsem a běžel mamince oznámit tu radostnou novinu. Když se pivo ochladilo, sedli jsme si v kuchyni za stolem a radili se, kam vyrazíme. "Do Třebáně," navrhla maminka, "tam jsme ještě nebyli." Ale otec, již nervózní, protože kolem domu přejelo auto se sudy, prohlásil: "Když se nemůžete dohodnout, pojedeme do Popovic. Prohlédneme si pivovar, ať kluk ví, kam půjde do učení." Maminka cosi namítla, ale otec řekl: "Mlčet, přijde to lacino, svezeme se autem z hospody," a se slovy: "Na zimu přikryjte chmelnici slámou," odešel do restaurantu.
Co zbývá ještě dodat - výlet do Popovic se vydařil. Já viděl své příští pracoviště, otec si přivezl sadbu chmele a maminka se seznámila s jakýmsi panem Vránou, který tam byl také náhodou na exkurzi. Nyní je u nás doma ticho a klid. A mně je čím dál tím víc líto synků a dcerek z rozvrácených rodin.

Mé příhody z dětství

11. února 2008 v 20:24 | Dandelka |  Šímek
V dětství jsem nepatřil mezi kamarády k nejštíhlejším. Mé ploché nohy se daly jen těžko donutit do klusu, nehledě k tomu, že přes bříško jsem s obtížemi sledoval výmoly a stružky. Postavičku jsem měl sice zdravě kyprou, ale o souměrnosti se vůbec nedalo mluvit. Kupříkladu na trenýrky jsem spotřeboval tolik látky, co moji vrsevníci na hubertus, a čapka svými rozměry připomínala kráter Etny. Přestože si mně příroda zahýřila a vytvořila zvláštnosti, kterými jsem se lišil od odstatních dětí, nemohu říci, že bych nebyl v kolektivu oblíben. Hoši a dívky si se mnou hráli a častokráte jsem býval i hlavním hrdinou dětských her a radovánek. Maně si vzpomínám na nejoblíbenější hru naší třídy, která se opakovala i několikrát denně a v níž jsem byl vždy ústřední postavou. Byla to známá hra na fackovacího panáka. Byl jsem ve škole tak populární, že i žaci z vyšších tříd si mě k této kratochvíli půjčovali. Také mezi učiteli jsem byl oblíben. Profesor biologie si mne dokonce vybral za svého milce a v hodinách výuky mě často používal jako názorné pomůcky. Dodnes vzpomínám, jak v sedmé třídě podle mne krásně popsal hrocha. Pouze učitel tělocviku mě nenáviděl. Nemohl zapomenout, že jsem rozšlápl kladinu a vytrhl kruhy i s kusem stropu, když mě na ně pomocí kladkostroje zavěsil. Také mi vyčítal, že jsem zašlápl medicimbal hluboko do parket. Snažil jsem se však vyjít s tělocvikářem v dobrém a dokázat mu, že jsem sportovec. Přihlásil jsem se proto na lyžařsky zájezd pořádaný školou. Učitel tím nebyl příliš nadšen, dokonce mi šeptal, že hory jsou zrádné, ale nedal jsem se odradit.
Strýc truhlář přihobloval dva stoleté duby a z mladých stromků, vyztužených ocelí, zhotovil hůlky. Pouze lyžařské boty jsem těžko sháněl. Číslo 64 nebylo ten rok nějak k mání. Ale opět pomohl strýc, upravil mi dřeváky do řemení, takže v pondělí ráno jsem byl na nádraží kompletně vybaven. Ohlásil jsem se profesorovi a optal se, kam si mohu uložit dvoukolák s potravinami. Učitel zrudl a vzal mě do restaurace, kde se mě snažil opít starorežnou. Když mu došly peníze, plačky prosil, abych zůstal doma. Řekl jsem, že chci na zdravém vzduchu zesílit. Tělocvikář volal, že jako Golem patřím do muzea rarit, a ne na zájezd. Nato mi přikázal, že se tedy musím starat sám o sebe a chodit nejméně 30 metrů za výpravou. Pak sáhl do peněz vybraných od žáků na cestu, proklel mě a opil se sám.
Zajel jsem s dvoukolákem na peron. Vypravčí se mě snažil vytlačit kusem kolejnice z nádraží, ale odfoukl jsem ho. Nastal čas odjezdu. Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Lokomotiva zabrala, ale vlak se nepohnul. "Máme málo páry," šeptal kdosi. "To dělá ten tlusťoch," mumlali jiní a ukazovali prstem na mé kupé. "Nezdržujte nás, Sádlo," řekla jedna paní, "pospícháme." Ani jsem se nehnul. Byl jsem na podobné urážky zvyklý. Jednou, když jsme jeli s rodiči na výlet parníkem a skončili jsme na dně u Palackého mostu místo ve Štěchovicích, snažili se výletníci také svalit vinu na mne a spílali mi nejhoršími jmény. Náhle se vlak dal do pohybu a jeli jsme. Ne nejrychleji, ale pohyb to byl. Tři lokomotivy pracovali ze všech sil a brzy jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně. Jenom mě překvapilo, že sníh podkluzoval. Byl jsem tak často na zemi, že se ani nevyplatilo vstávat. Než přijel jeřáb, byl čas k obědu. Ale přeci jsem se na horách vyznamenal. Při výletu po hřebenech, na němž jsem jen s námahou udržoval tempo spolužáků a vlekl 30 metrů za nimi svá dubiska, která měnila stezku v solidní kaňon, se nad námi náhle uvolnila mohutná vrstva sněhu. "Je konec," volal tělocvikář, "tlusťoch utrhl lavinu!" To mě urazilo. Zapřel jsem dřeváky o pařez a nastavil katastrofě záda. Ucítíl jsem šimravý náraz. Za chvíli jsem otevřel oči. Spolužaci stáli seskupeni kolem mne a učitel mi líbal ruce: "Držíš lavinu, hochu!" "Vím," řekl jsem, "a budu ji držet až do jara, abych vás zachránil. Omluvte mě ve škole a přivezte mi dvoukolák s ídlem."
V dubnu lavina konečně roztála. S omluvenkou od Horské služby jsem se vrátil do školy. Pan ředitel s učitelským sborem utvořili půlkruh a téměř mě objali. Nato vystoupil předseda třídy Kamarýt a oznámil, že za můj čin mě pionýři berou mezi sebe. Postavili lešení a uvázali mi šátek, spíchnutý ze dvou prostěredel. Nejdojemnější chvíle nastala však tehdy, když do třída vstoupil tělocvikář. Přikročil ke mně, zamáčkl slzu a zlomeným hlasem šeptl: "Pojď si se mnou zacvičit, hubeňoure!"

O rodinném beatu

11. února 2008 v 20:23 | Dandelka |  Šímek
Úspěchy Beatles, Rolling Stones, Kings a jiných věhlasných skupin nedaly spát mému otci. Zvláště když se doslechl, že tito chlapci jsou na tom finančně lépé než naše rodina. Povoláním operetní tenor poznal otec zavčas úpadek tohoto žánru a rozhodl se jednat rázně. Opustli potápějící se operetní loď, Franze Lehára i kankánové přítelkyně, odvázal se v koupelně ústřdní melodií z Cikánského barona a spěchal na konkurz beatové skupiny Pilous. Vrátil se až pozdě v noci a už ve dveřích ho postřelil dědeček a domnění, že k nám jdou sousedi zase krást. Během otcovy rekonvalescence byl klid. Zlé časy nastaly, když opět nabral sil a svolal celou rodinu do kuchyně. Tam předeslal, že sice nebyl u Pilousů přijat, ale přesto má své plány. "Peníze jsou třeba," řekl, "za týden máme platit plyn a potom přijde Mikuláš." "Nezoufejte," volala babička, "třeba něco nadělí a bude zase dobře." "Tomu nevěřte," opáčil otec, "pokud vím, Mikuláše dělá strýc Jóna a ten přinese stěží to, co mu dáme do košíčku." Po těchto slovech jsem, vzplanul pro dědu Mráze, kterého nám nabízeli v pionýru. Nahluchlý děd dobře nerozuměl rozhovoru. "Kradou, kradou?" otázal se zcela nevhodně a začal nabíjet. "Mikuláš!" šeptla mu sestra do ucha. "Už?" podivil se děd, ale přesto vsunul za okno tlumok, očekávaje nadílku. Otec pokračoval zvýšeným hlasem: "Všichni víme, že dědovy výhry ve střelnici nestačí krýt režii rodiny a náboje taky nejsou zadarmo. Musíme pracovat," skončila pak hlava rodiny. Po těchto slovech strýc Baloun omdlel a děda cvakal zásobníkem, aby nás převědčil, že neslyšel. Otec však nápor na nervy vydržel. "Založíme rodinný big beat," oznámil a pustil Luxembourg, aby nás zaujal. To probudilo i strýce Balouna. "Už je po šichtě?" zeptal se nervózně. "Ta teprve příjde!" odpověděl otec, a než si stačil strýc podřezat žíly, vstrčil mu do ruky kytaru. Pak už to šlo rychle. Bratr dostal druhou, mně hodil otec basovku, maminku napěchoval za bubny. Babička přišla k saxofonu jako slepý k houslím. Děda vida, že na něj nic nezbylo, začal roztžitě mířit po místnosti. Otec, tuše nebezpečí, rychle se omlouval. Nepředpokládal prý, že při ztrátě 96 procent sluchu zbude dědovi v těch čtyřech ještě hudební. "A co Smetana?" broukl plačtivě dědeček. "Pravda," uznal otec, "dostaneš varhany." Děd spokojen a vyčerpán planým mířením usnul.
Konečně tedy nastala tvůrčí atmosféra. Shodli jsme se na základní melodii a otec udal rytmus. Po vlažném začátku nás to chytlo. Matka u bicích se rozehrála k nevídanému výkonu, my se řádně opřeli do kytar a babička vymáhala sólo pro sax. Tu nasadil otec zpěv. Propadli jsme extázi a přidali na síle. Babička šla do mostu. Vtom se probudil děda a v domnění, že Turci dobyli Českých Budějovic a táhnou na Prahu, nás šikoval do pole a zahájil střelbu z okna, volaje: "Hurá, hurá!" Naproti v devítiletce přinutili žáci učitelku chemie přerušit výuku a řadili se ukázněně na kraji chodníku, doufajíce, že zase jede delegace. Zmatek v kuchyni byl nepopsatelný. Strýc Baloun jako obvykle omdlel, děda rozdával střelné rány do zahrady, dávaje příkazy do zázemí, aby se tavily příbory, že brzy dojde munice, zatímco v ložnici sousedi vesele kradli. Konečně se děda domníval, že Turci jsou zahnáni a Praha zachráněna, a odešel spát za komín, aby měl rozhled, kdyby ještě k něčemu došlo.
Zdrcený strýc odvolal telefonicky všechna vystoupení, čímž rozpustil rodinný big beat. Nazítří odprosil Lehára a vrátil se k áriím. Kankánové přítelkyně znovu naplnily náš byt.

Jak jsem se stal učitelem

11. února 2008 v 20:22 | Dandelka |  Šímek
Už od dětství jsme miloval školu a vše, co s ní souviselo. Vousatou učitelku Kadrabovou, jízdu po zábradlí, chlapecký záchodek, kde jsem se naučil kouřit, bradla, z kterých jsem srážel šplhouna Hrůzu, až se uchytil v cirkuse jako imitace velblouda. Také jsem miloval karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne. Ano, škola byla pro mne vším. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako řeznický pes a čekal, kdy spadne. Ale držela. Byla z roku 1876. Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych někdy svou školu opustil. V posledním roce školní docházky jsem se proto rozhodl, že budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem. Vždyť co může být hezčího než z dítek, která neumí ani bleptnout, vychovat řádné občany.
Na pedagogickou školu jsem se dostal snadno. Otec mi zajistil dobrý původ a pohledná teta Berta protekci u profesora Měkýše, předsedy zkušební komise. A skutečně, otázky, které mi komise předložila, nebyly z nejtěžších. Pravda, několik dotazů bylo záludných, ale vyrovnal jsem se i s takovou chytačkou, jako je otázka: "Který Bedřich byl nejlepším přítelem Karla Marxe? "Chvíli jsem zaváhal a pravil jsem: "Smetana, Fridrich Falcký," a na třetí pokus jsem to měl. Engels. Jedině Engels. Obržel jsem plný počet bodů a došlo na politiku. "Co je větší - Čína, nebo Vatikán?" Řekl jsem: "Vatikán. "Začali kašlat. Povídám: "Čína." Ano, hned napodruhé jsem to měl. Bylo vyhráno. Čtyři roky studia a půjdu učit děti. Studium uběhlo jako voda, i když jsem si každý ročník opakoval dvakrát až třikrát, abych si vše pamatoval a působil před žáky jistým dojmem vědce. Nechtěl jsem dopadnout jako můj učitel chemie Kotek, který tvrdil , že kyselina sírová není žíravina. Když jsme o tom s kamarády pochybovali, neboť člověk leccos zaslechne i mimo školu, vypil naráz celou křivuli se slovy: "Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst," aby dokázal správnost svého výkladu. Spor zůstal nedořešen, neboť se až do konce roku suplovalo a po prázdninách jsme dostali nového chemika.
Ale vraťme se k mé pedagogické kariéře. Jak jsem řekl, studium uběhlo jako voda. Sotva čtyřicetiletý držel jsem v ruce diplom, který mě opravňoval vlévat žákům do hlavy moudrost a dohlížet, aby neštěbetali mezi zvoněním. Nemohl jsem se dočkat školního roku. Tak jsem se na děti těšil. V lese jsem si uřízl lískovku na darebáky a po večerech pročítal pedagogické spisy - Makaranka, Nejedlého a kata Mydláře. A i jinak jsem se připravoval na povolání. Jedl jsem křídu, vstával denně v 7.00, skládal si učení a penál, zvonil jsem si přestávky a o desáté jsem se procházel po chodbách.
Konečně nadešel kýžený den - 1. září. Bohužel jsem zaspal. Rychle jsem se oblékl a běžel do školy. Právě zvonilo desátou. Začal jsem se procházet po chodbě, abych se jakoby nic vmísil do školního života. Náhle se ke mně přitočil školník, chytil mě za límec a křičel, podle mého názoru až příliš hlasitě: "Máme tě, ptáčku! Už nebudeš šacovat kabáty v šatně!" Pak mě vedl do ředitelny. "Tento muž, pane řediteli," hlásil zezadu, "okouněl po chodbách a mám dojem, že je to straka, která loupí již dvanáct let v naší budově. "Ředitel vyskočil od lejster a přísně si mě změřil. "Je to trapný omyl, pane ředileli," bránil jsem se, "jsem nový učitel Vaník a šli mi pozdě hodinky." "Á, čekal jsem vás," řekl s ulehčením ředitel, pojďte kolego, 7.B na vás už čeká. Ale pozor, není to nejlepší třída." "Nevadí," řekl jsem, "zvládnu je - ale bylo by tam alespoň pro začátek několik dobrých žáků?" Ředitel váhal. "Alespoň jeden," smlouval jsem. "Snad ... Cikán Masarovič...," pohnuly se ředilelovy rty. Šel jsem do třídy jako v mrákotách. "Masarovič, Masarovič," opakoval jsem si, "to jméno nesmím zapomenout."
Ze 7.B se ozýval strašlivý řev. Asi se na mne těší, usoudil jsem a otevřel dveře. Prudký úder namočené houby mě na chviličku zbavil rovnováhy. Ale jak říkám, jen na chviličku. Snažil jsem se nevšímat si deště cviček, které na mne dopadaly se železnou pravidelností. "To znám, také jsme to dělavali," řekl jsem s humorem. Někdo mi podrazil nohy. Třída se smála. Nejprve jsem čekal, že mě Masarovič zvedne, ale po pěti minutách marné naděje jsem se rozhodl, že vstanu sám. Nešlo to tak lehce, protože mi dva žáci seděli na prsou. Ale setřásl jsem je a prohodil jakoby nic: "To znám, také jsme to dělávali." Vtom mě pinknul do hlavy glóbus. Zamáčkl jsem bouli a pravil: "To znám, začneme zeměpisem." Třída zařvala: "Také jsme to dělávali!" "Tak dost!" okřikl jsem ty štěbetálky. "Nebo se strýček rozzlobí!"
Třída se začala cynicky smát a kdosi na mne plivl slinu. To mě urazilo a vytáhl jsem lískovku. V tu ránu se nad hlavami žáků objevili hole. Cítil jsem, že je zle. Situaci mohl zachránit jedině Masarovič. "Ještě jsem nezapsal do třídní knihy," koktal jsem, "kdo chybí?" "Masarovič," zahučelo třídou. Pokoušely se o mne mrákoty. "Jsou zde ještě nějací Cikáni?" vyzvídal jsem v naději. "Nejsou učiteli," neslo se učebnou a do tabule se zabodl nůž na tři prsty hluboko. Napadlo mě, co by asi v této chvíli udělal Makarenko: "Budete-li hodní, povím vám strašidelnou bajku ze Sibiře." Někdo, asi žák, vystřelil ze staré bambitky. Se Sibiří vystačím stěží, napadlo mi a pokradmu jsem vzhlédl. Žáci se kolem mne seskupili v kruh, který se stále zužoval. Na čele mi vyvstal studený pot. Náhle mě napadla spásná myšlenka. "Tak, jdu mýt okna," začal jsem. Třída nechápala. "Přišel jsem uklízet," pokračoval jsem v přesvědčování. "Jsi učitel," odpověděla třída. "Blbost, jsem uklízečka," volal jsem, "půjčte mi hadr!" Prorazil jsem kruh paží a vyběhl ze třídy. A abych se alespoň trochu pomstil, vběhl jsem do šatny a důkladně prošacoval všechny kabáty včetně ředitelova.

Jen tak..pro zasmání:)

8. února 2008 v 19:15 | Dandelka |  Photos and pictures
Úůůůůůůůůůůůů.. tak tadleta fotka vznikla.. jo budou to už tři roky zpátky.. to bylo naše poslední zvonění na OA:) a šli jsme Vodní, a tak jsme se rozhodly s Reny, že obereme i Myšičku v ateliéru, a přidal se k nám Alda se Zdeňou a Míši to nedalo, a tak z toho vznikla tato praštěná a vysmátá fotečka.. Dodnes ji mám vystavenou na poličce a strašně dlouho se ji chystám naskenovat a dát vám ji sem pro zasmání. Mno a teď jsem se stěhovala a tak jsem to vzala jedním vrzem a máte ji tu:) Tak snad se líbí:) Prostě Viva slečny fotbalistky a pánové roztleskávačky:)

Sissi - Ples v Schonbrunnu

8. února 2008 v 19:03 | Dandelka |  Knihy
Sissi - Ples v Schonbrunnu
Marieluise Von Ingenheim
Císařovna Alžběta v doprovodu oddaného barona Nopscy opět cestuje po celém světě. Znovu navtěvuje Korfu, Karlovy Vary, Španělsko, Monte Carlo,... Domů se vrací zcela nečekaně, když ji umírá matka a na zámku Lichteneggu u Welyu se narodí její vnučka, dcea jejího miláčka Marie Valerie. Také se dozvídá, že se následník trůnu František Ferdinant zamiloval do české šlechtičny Žofie Chotkové, ale domnívá se, že jejich sňatek je nereálný. Svůj názor mění poté, co je pozvána císařovým synovcem na Konopiště - Františka Ferdinanda začíná chápat a chce mu pomoci. Císař je ale stále proti a následně Františka Ferdinanda posílá na roční cestu kolem světa, která ho má "převést k rozumu" a v zapomnění na Žofii. Tak se ale nestává, přestože Žofie nereaguje na jediný jeho dopis. Jak se následně dovídáme, Žofie nedostává ani nepíše žádné dopisy z jednoho prostého důvodu. Je zavřena do kláštera. Nikdo ale neví kde - velmi přísně tajeno.
Do Vídně přijíždí petrohradskýž velkokníže Dimitrij, aby zmírnil napjatou politickou situaci. Je zvědav na krásnou císařovnu, s níž si má zatančit v Schonbrunnu valčík (od Strausse). Sissi na ples dorazí, ale jakmile udeří první takty valčíku v Zrcadlovém sále, skácí se k zemi v hrané mdlobě a je z plesu omluvena a tudíž i z valčíku s Dimitrijem. Tomu to naštěstí, v oslepení krásou císařovny, nevadí.
Nedlouho poté se vydává na dobrodružnou cestu do severní Afriky na staré loni Kondor. Během strašlivé bouře na rozběsněném moři málem zahyne. Teprve tvrzení bulvárních novinových plátků po celém světě, že císařovna Sissi zešílela, později dokonce zemřela, ji donutí vrátit se do Vídně. Znovu stojí v celé své kráse po boku manžela, s nímž se po celý život dělila o dobré i zlé. Vykonává veškeré povinnosti císařovny, jak se sluší a patří. Otevírá chudobince, nemocnice, stará se o staré, nemohoucí. I císař má pocit, že černé období po smrti jejich Rudiho, je snad za nimi a zůstal po něm jen smuteční Sissin šat. Přichází další trable Sissi. Její touha být stále mladá a krásná Žije pouze z kravího mléka (kvůli kterému si dokonce pořídí krávu, kterou sama dojí a vozí všude sebou) a několika plátku pomeranče. Denně podniká několikahodinové pochody, kterým už její věrné, ale staré služebnice nestíhají, a tak se po návštěvě Uher obmění i Sissina společnost. Jediné, co se nezměnilo je její velká vášeň, zděděná po otci, pro cestování po celém světě.

Sissi - Na zámku snů

6. února 2008 v 11:29 | Dandelka |  Knihy
Sissi - Na zánmku snů
Marieluise von Ingenheim
Zemřel následník trůnu Rudolf. Jeho tajemný skon všechny nesmírně rozrušil, ve Vídni se šíří nejrůznější zvěsti a dohady. Podlehl Rudolf srdečnímu záchvatu, nebo byl otráven? Zastřelil se sám, nebo se stal obětí předen promyšleného spiknutí? Zdrcená císařovna Alžběta neúnavně hledá pravdu o smrti svého syna a všechny domněnky zaznamenává na papír a ukládá do tajné schránky, která má být otevřena nejříve 60 let po její smrti. Je přesvědčena, že její Rudi byl zavražden. Rozhodne se, že bude navždy nosit smuteční šat. Všechny své drahocenné róby dá na charitu a obléká se jen do černého.
Život však jde dál a zotavující se Sissi opět zatouží po dálkách. Navštěvuje znovu milovaný ostrov Korfu, kde mezitím pokračuje stavba Achilleionu - Alžbětina zámku snů. Císařovna věří, že v klidu rajské středomořské přírody najde vnitřní klid. Na všechno, co Achilleon skrývá může nabídnout, je pyšná a těší se, až tu bude konečně svou vlastní paní.
Mezitím přichází dopis od dcery Marie Valerie, že je těhotna. Sissi spěchá oznámit tuto novinu své matce, ale zjišťuje, že je těžce nemocná.
Vysněný zámek na Korfu je dostavěn. Štěstí o němž Sissi snila, mizí, neboť stavba ji spoutává. A tak Sissi, s pomocí chudého pastevce, kterého potká při velké slavnosti dostavění jejího Achielleionu, procitá ze svých snů a rozhodne se, že Achilleion, který má cenu 10 milionu zlatých, prodá...

Sissi - Z deníku císařovny

4. února 2008 v 18:08 | Dandelka |  Knihy
Sissi - Z deníku princezny
Marieluise von Ingenheim
Císařovna Alžběta prožívá po boku milujícího Fratniška Josefa bouřlivá sedmdesátá a osmdesátá léta 19. stolení, ale neúprosně se bláží její životní předěl - padesáté narozeniny. Stále atraktivní a půvabná Sissi se začíná nostalgicky ohlížet za svým mládím a nevyhne se ani řárlivosti na mladou herečku Kateřinu Schrattovou (pro Kroměřížáky dopisuju, že Sissi a František Josef viděli Kathy Shrattovou porpvé v Kroměříži v divadle, když zde František Josef zasedal z ruským carem Alexandrem - na našem zámku.. )., která se objevuje pořád častěji u dvora (na žádost samotné císařovny Sissi). A když císařovnina nejmladší dcera Marie Valerie vykročí vlastní cestou a zasnoubí se s arcivévodou Františkem Toskánským, podléhá Sissi opět své cestovatelské vášni a odjíždí na milovaný řecký ostrov Korfu, aby zde nalezla ztracenou duševní rovnováhu. Podivná nemoc nejstaršího syna ji však brzy donutí k návratu a v klidu ji nenechá ani zpráva o údajné internaci jejího bratrance, bavorského krále Ludvíka II. Jedna tragédie stíhá druhou a vzápětí se celé monarchie otřásá v základech neuvěritelno zprávou o smrti následníka trůnu, prince Rudolfa. Jen vzájemná láska pomáháí Sissi a Františku Josfovi překonat tuto strašlivou ztátu. Pro Alžbětu však zůstává smrt jejího jediného syna nevyřešenou záhadou...

Sissi - Srdce a koruna

4. února 2008 v 18:00 | Dandelka |  Knihy
Sissi - Srdce a korunaMarieluise von Ingenheim
Krásná rakouská císařovna Alžběta, Růže z Bavorska, nyní již zralá žena a matka, oslňuje vídeňský dvůr. Odmítá krotit svou cestovatelskou vášeň, poznává nové kraje a prožívá nová "dobrodružství". Citelně ji zasáhne smrt tchýně, arcivévodkyně Žofie, setkává se s podivinským bratrancem Ludvíkem, králem bavorským. Snaží se pochopit a omlouvat výstřelky korunního prince Rudolfa, neboť ví, že syn zdědil hodně z její svobodomyslné povahy. Věnuje se své nejmladší dceři Marii Valerii, s níž podniká ozdravné cesty po celém světě. Navštěvuje opět své milované Korfu, kouzelný kvetoucí ostrov s bujnou vegetací, na jehož březích se za šumění příboje zrodí i řada jejích oslavných basní na moře. Bouřlivá plavba domů na císařské jachtě Miramar se stane Alžbětě málem osudnou, ve Francii se téměř smrtelně zraní při pádu z koně, ale nakonec se šťastně vrací ke svému Francimu, aby oslavili stříbrnou svatbu. Na příští cestě, tentokrát v Londýně, zastihne císařovnu depeše, která ji oznámí zasnoubení syna Rudiho s belgickou princeznou Stefanií. Sissi oddaluje svatbu jak může. A přesto se Vídeň v květnu 1881 stává svědem velkolepé podívané.

Asi jste poznali, že obsah je velmi sestručněn. Stejně tak jako knihy od třetího dílu. Sissin život a život jejich příbuzných už není popisován tak barvitě a do podrobna jako v prvních dvou dílech. Dozvídáme se zde mnohé detaily, ale mnohé detaily nám unikají a dovídáme se o nich až na dalších stranách, či v dalších dílech. Ale ani to neubírá na kráse těchto knih:)